And the Address, Whoosh!, Deep Purple 2020
And the Address, Whoosh!, Deep Purple 2020
To je běh času. Jon Lord a Ritchie Blackmore, dva zakládající členové jedné z nejlepších kapel všech dob – Deep Purple - položili v prosinci roku 1967 základ skladbě And the Address. Ta se pak následující rok objevila jako úvodní na albu Shades of Deep Purple. Oba muzikanti do této kompozice vložili atributy odpovídající šedesátým létům, tedy experimenty, rebelství a neortodoxnost, ale současně jim bylo jasné, že bez řádu, systému a dodržení určitých pravidel by čistá hudební anarchie nefungovala. Výsledný produkt byl tak dobrý, že skupina jej hrála následně na mnoha živých vystoupeních. O padesát tři let později stejná skupina, ale již bez obou autorů/muzikantů (Jon Lord zemřel a Ritchie Blackmore kapelu dávno opustil), umístila instrumentálku And the Address na své dosud poslední řadové album Whoosh!, a to na pozici číslo dvanáct, tedy poslední. Jedná se samozřejmě o novou verzi, kde kytarový part hraje Steve Morse (v kapele od roku 1995) a ten klávesový Don Airey (v kapele od roku 2001). Rozdíl mezi oběma realizacemi není malý. Aktuální verze je mnohem učesanější a zvukově čistší, což se může zdát jako výhoda, ale není až tak velká, jak by se mohlo zdát. Kytarové sólo na nové verzi je zahrané precizně, vytříbeně a má slyšitelně vypracovanou stavbu, zatímco původní Blackmorovo pojetí je živelnější, méně přehledné a patrně více improvizované. V této konkrétní skladbě je zašifrován celý příběh zmiňované poslední desky britské hudební formace. Whoosh! obsahuje oproti dřívějším CD méně nápadů a dokonce některé vyloženě nudné tracky (Nothing at All). Celá řada skladeb se slibně rozeběhne, ale nakonec nemají naznačené tempo, potřebnou gradaci, ani výrazný refrén (Dancing in my Sleep, We´re All the Same in the Dark). Mezi lepší songy patří Throw my Bones – dobře zvolený otvírák, Step by Step – zajímavé aranžmá a temná atmosféra, No Need to Shout – kompozice a zvuk a The Long Way Round – propracované sólové party a tempo. Ale dobrý riff, kvalitní klávesové sólo a pulsující rytmiku přece jen sráží vokální linky, kterým chybí dřívější nápaditost, šťáva a navíc trpí celkovým nedostatkem nasazení a razance.
Nakonec je opravdu nejlepším trackem více než padesát let stará And the Address, byť v novém hávu, která symbolicky uzavírá životní cestu fenomenální kapely Deep Purple, jejíž tvorba bezpochyby navždy patří do zlatého fondu hard rocku.