Mdou Moctar.

Mdou Moctar.

Říkají mu saharský Hendrix. Jmenuje se Mdou Moctar a spolu s dalšími třemi muzikanty vydal před pár týdny album Afrique Victime. Jeho příběh začal, když mu bylo sedmnáct let. Rozhodl se, že bude kytaristou, ale protože v jeho západoafrické vesnici u Agadeze, nedaleko rozlehlých uranových dolů, se nedal koupit žádný nástroj, prostě si jednu kytaru vyrobil. Na pětistrunný instrument zahrál své první tóny a postupně vydal několik desek.  Ta letošní je šestým počinem tohoto nigerského Tuaréga. Interpret je spolu například s Tinariwen reprezentantem hudebně marketingového proudu z oblasti afrického či saharského crossoveru, který získává pozice pro tento hudební styl i na jiných než lokálních trzích. Již úvodní skladba Chismiten prozrazuje, že Afrique Victime není běžný hudební projekt. První vteřiny obstarává změť zvuků, mezi kterými se dá rozeznat kokrhání kohouta. Do crescendových šumů a ruchů vplouvá kytarové intro orientálního střihu, které se záhy mění v základní riff. Ten se, po pár oddělujících taktech stává verzí, do které Mdou zpívá jazykem pouštních Tuarégů. Celé album obsahuje devět skladeb, z nichž nejdůležitější je ta titulní, která má číslo osm. Přes celou řadu typických středoafrických prvků včetně trhaného, klopýtavého způsobu vedení linky sólové kytary a všudypřítomné pentatoniky má nejrockovější rytmiku, aranžmá i stavbu. Burcující text zmiňuje zločiny odehrávající se v postkoloniální Africe, se kterými není možné se smířit, ani k nim mlčet, jinak to bude znamenat neřešitelné problémy. Sdělení jsou silná, nesmlouvavá a Mdou je opírá o vlastní přesvědčení, že „Hudba je zbraň.“ Stopáž bezmála sedm a půl minuty je úměrná i s ohledem na překvapivou, poněkud psychedelickou pasáž, která předchází závěrečnému fade-outu. Většina tracků se příliš nevzdaluje základům africké hudby, jen je přidána pravidelná gradující rytmika a smysl pro logické rozložení slok s přímo navazujícími refrénovými charakteristikami a instrumentálními mezihrami. Typické jsou Ya Habibty, Asdikte Akal nebo jemnější Tala Tannam. Za zmínku stojí Layla uvedená na počest Abdallaha Ag Oumbadagoua, člena Tinariwen, který zemřel na počátku roku 2020. Skladba má úvod, který v pár tónech připomene živou verzi stejnojmenné skladby v podání Erica Claptona. Zajímavá je i Untitled, nepochybně inspirovaná exhibicemi Mdouem obdivovaného kytarového ekvilibristy Eddiho Van Halena. Album uzavírá Bismilahi Atagah, ve které jsou slyšet vzdalující se kroky v písku. Muzika v podání těchto Afričanů se však jistě brzy vrátí zpět a snad je přivítáme i na pódiích v Evropě.

«»


 

W. V. H.

W. V. H.

Podle názvu by dnešní pojednání mohlo být výletem o mnoho let zpět, a tématem by mohlo být umění pánů Wericha, Voskovce a Horníčka (podle počátečních písmen protagonistů). Ale není tomu tak. Pod iniciálami WVH se skrývá talentovaný syn úspěšného otce. Oním úspěšným rodičem je Eddie Van Halen, syn Holanďana a Javajky. Písmeno dvojité vé znamená Wolfgang. Trochu méně obvyklé jméno pro amerického chlapce získal „Wolf“ podle Wolfganga Amadea Mozarta a rodiče tím přidali do vínku novorozence další muzikantské geny. Tradice jména Van Halen je spojená se stejnojmennou hard rockovou skupinou, která vydala za dobu svého působení třináct studiových alb. Eddie, pracovitý a šikovný kytarista je již bohužel po smrti, ale jeho krev koluje v multiinstrumentalistovi Wolfgangovi. Propojení generací je navíc dokonáno názvem prvního alba i performující kapely, a sice Mammoth. Mezi lety 1972 a 1977 se totiž Van Halen jmenovali právě Mammoth. Letos vydané album (11. června 2021) vznikalo již od roku 2013. A na otázku proč to trvalo tak dlouho, zazněla odpověď: „Protože to mohlo trvat tak dlouho.“. Ve čtrnácti skladbách hraje Wolfgang na všechny nástroje a náleží mu rovněž všechny vokály. Desky, na kterých je instrumentálně a vokálně pouze jeden interpret, vznikaly i v minulosti, např. Mike Oldfield – Tubullar Bells. Rizikem podobných počinů bývá slyšitelně méně nápaditý některý z důležitých nástrojů. U W. V. H. je to spíše vokál, který se zdá v prvních skladbách kvalitní a nosný, ale postupně je pouze dobře technicky odvedený, bez potřebného charizmatu. Wolfovy oblíbené bicí šlapou dobře a jsou i dostatečně pestré. Basové linky se opírají o zkušenosti nasbírané z živých vystoupení s kapelou Tremonti a samozřejmě kytarové party vycházejí z otcovy školy. Album se skoro hodinovou stopáží je trochu nevyvážené. Úvodní sedmička skladeb slibuje rockový, až hard rockový zážitek. Kytarové riffy, tempo i aranžmá tomu odpovídají. Po skladbě Mammoth (č. 7) přichází uklidnění v podobě vrstevnatými vokály ozvláštněné Circles. Následující Big Picture se ještě vejde do avizovaného hard/pop rockového formátu.  Ale desítka Think It Over je v podstatě popovka, zatímco jedenáctka You´re To Blame má grunge/prog rock charakter náležející spíše losangeleským Tool. Následující Feel má dobrý refrén, šest a půl minutová Stone působí, přes zajímavý rytmický podklad trochu bezradně. Závěrečná Distance je tryznou za zemřelého otce. Album, jehož správným názvem je Mammoth WVH, naplňuje atributy solidního debutu, ale mladý Van Halen musí ještě přidat, aby se dalo říct, že jde úspěšně v otcových šlépějích.

«»


 

Alice Cooper 2021.

Alice Cooper 2021.

Nenápadný začátek kariéry trvající již bezmála šedesát let se zrodil ve Phoenixu (Arizona, USA), kde v roce 1964 poprvé vystoupila kapela Earwigs. Nezajímavý příběh se stává mnohem více vzrušujícím ve chvíli, kdy se o tři roky později skupina přejmenovává na Alice Cooper, a už úplně a definitivně v roce 1973, když vydává své přelomové album Billion Dollar Babies. Od roku 1975 vystupuje sólově pod názvem, jménem i značkou Alice Cooper pouze její zpěvák Vincent Fournier, který dokonce z obchodních důvodů podstoupil úřední změnu jména. Ač by se tento Američan mohl na první pohled zdát jako povrchně okázalý klaun a šašek, tak podrobnější pohled na jeho kariéru odhalí nejen miliony prodaných desek a stovky úspěšných koncertů v mnoha zemích světa, ale také významná ocenění. Časopisy New Musical Expres, Bravo, Mojo, Kerrang! jej umístily do čela žebříčků hudebních hrdinů, ikon či legend. Alice Cooper ale obdržel ceny i za nejlepší rozhlasovou show, nejlepší album, dokumentární film a další. Po čtyřleté pauze vydává třiasedmdesátiletý spolutvůrce několika hudebních stylů, mimo jiné „shock rock“ či „industrial rock“, své jednadvacáté sólové album s názvem Detroit Stories. Patnáctka rock´n´rollových a rockových skladeb se objevila na pultech v únoru roku 2021 a nezpůsobila žádný poprask. Zřejmě ani žádný způsobit neměla. Deska začíná rutinním rock´n´rollem s názvem Rock´n´Roll (autor Lou Reed). Alice zpívá dobře, s drivem a díky jeho projevu zní cover dobře. Klopýtavá Go Man Go naznačuje, že se budeme vracet trochu v čase, což potvrzuje pochodová Our Love Will Change the World (jeden ze singlů). Reminiscenční tóny převládají i v dalších skladbách, někde dávají vzpomenout na interpretovo glam metalové období, jinde na dobré hard rockové časy. Tradiční, již dříve slyšené, přesto pořád milé kytarové riffy, jako např. v Hail Mary, Sister Anne, Shut up and Rock a East Side Story (autor Bob Seger) činí celý set list poslouchatelným. Album je velmi dobré po zvukové stránce zásluhou dlouholetého spolupracovníka kapely Boba Ezrina, hráče na klávesy, backvokalisty a především producenta. Hlavní hudební party hrají staří osvědčení Michael Bruce (kytara), Dennis Dunaway (basa) a Neal Smith (bicí). Zajímavostí je účast Joea Bonamassy, jednak v úvodní skladbě, ale také v jednom z nejlepších tracků Drunk and in Love. Trochu naprázdno vyznívají apelační kompozice Hanging on by Thread a I Hate You. Naopak zdařilou „cooperovkou“ je jedenáctá v pořadí Wonderful World. Detroit Stories nenadchne ani neurazí, není více ani méně než připomínkou časů, ve kterých umělci jako Alice Cooper udávali trendy a tvořili hudební historii.  

«»

 

Thunder.

Thunder.

Anglická rocková formace Thunder je stejně stará jako naše novodobá demokracie. V Londýně ji v roce 1989 založili zpěvák Danny Bowes, kytarista Luke Morley a bubeník Gary James. Kapela se hned v následujícím roce uvedla debutovým albem Backstreet Symphony, které dosáhlo na dvacátou první příčku britské hitparády. Mnozí fandové dodnes považují Backstreet Symphony za nejlepší desku, kterou Thunder vydali. Letos v březnu se na trhu objevil jejich nový počin s názvem All The Right Noises (2021). A má patrně nárok změnit názor některých věrných posluchačů. Tak jako všechna hudební díla vznikající v této neobvyklé době má i toto svou zvláštní historii. Ke kompletaci došlo již v lednu 2020, konečný mix byl hotov v březnu a kapela byla připravena vyrazit na stadiónové turné. Vzhledem k okolnostem však proběhla ještě dotáčka živé verze osmi skladeb, která se objevila na dvou cédéčkové verzi. V pořadí již třinácté album kapely má dobrou šanci navázat na skvělá umístění předcházejících Wonder Days (2015), Rip It Up (2017) a Please Remain Seated (2019) – vždy v top desítce britské hitparády. Svižná úvodní kompozice Last One Out  Turn Off the Lights aspiruje jednoznačně na hitovku a ve středu set listu umístěná I´ll Be the One zase na rockovou baladu roku. Sólo, vystřižené Morleyem, má mayovský zvuk nástroje, je jemné a přitom důrazné. Hard rockem ze starších časů (myšleno pozitivně) je například Young Man nebo lehce ironická You´re Gonna Be My Girl, ve které se zapojují back vokalistky Julie McGuire a Carly Green. Za pozorný poslech stojí klasicky vystavěný kytarový riff v druhé jmenované skladbě. St. George´s Day vyjadřuje zklamání ze současného vývoje ve světě. Z textu, za pomoci harmonie, lze vyčíst kritiku eskalace rasismu, populismu a xenofobie. Závěrečná, rytmicky příjemná She´s a Millionairess, vyšperkovaná dráždivými back vokály, je důstojnou tečkou za povedenou hard rockovou deskou. Za zmínku rozhodně ještě stojí mírně patetická Don´t Forget To Live Before You Die a akustická Smoking Gun. Thunder, podle vlastních slov, chtěli deskou dokázat, že ještě nejsou zralí pro bačkory a dýmku. Jejich frustrace z toho, že nemohou vyjet na turné předvést nově vytvořené dílo je oprávněná.

«»

 

Foo Fighters.

Foo Fighters.

Pořád ještě vycházejí alba, která byla natočena před začátkem pandemie. Jedním z nich je i nová deska Medicine At Midnight. Hlavním tahounem vydavatele tohoto alba, kapely Foo Fighters, je nezpochybnitelně David Grohl, původně bubeník Cobainovy Nirvany. Grohl založil Foo Fighters v roce 1994 v Seattlu a v následujícím roce vydal, jako jediný oficiální člen souboru, první album s eponymním názvem. Zpočátku relativně časté personální změny v obsazení časem pomalu ustaly a vykrystalizovaly v sestavu Dave Grohl, Nate Mandel, Pat Smear, Taylor Hawkins, Chris Shifflet a Rami Jaffee. Posledně jmenovaný je dlouhodobým klávesistou a byl oficiálně přidán do seznamu členů kapely v roce 2017. V porovnání s dosud posledním vydaným počinem Foos Concrete And Gold (2017) je nová deska oproštěnější od politiky a má kratší souhrnnou stopáž. Devět skladeb trvajících celkem 37 minut se dá absolvovat na jeden zátah a ještě zbude chuť na opakovaný poslech. Úvodní Making a Fire zaujme výrazným kytarovým riffem a poněkud lacinou lalací, určenou zřejmě pro stadiónové koncerty. Druhá v pořadí je Shame Shame, nápaditá v kreaci, shozená nadbytečným digitálním hand clapem. Výborná je Cloudspotter se silným refrénem. Dýchá z ní napětí a upřímný muzikantský drive. Naléhavá balada s názvem Waiting On A War má neobvyklou stavbu díky zvolenému efektu acceleranda. Titulka Medicine At Midnight je pátým trackem, má zjevně hitové ambice a obsahuje kytarové sólo, kterých je na desce opravdu pomálu. Příjemným zjemněním jinak energií nabitého track listu je předposlední skladba alba, více méně akustická Chasing Birds. Naopak poslední píseň Love Dies Young by mohla být klidně dvojkou nebo trojkou na jiném albu FF díky svému tempu, kytarovému riffu, textu i instrumentaci. Foo Fighters svou půlnoční medicínou nabízejí velmi kvalitní set skladeb s několika sympatickými inovacemi. Stojí za to se k nim vícekrát vrátit a dát volume pořádně doprava.

«»

 

 

Royal Tea - šampaňské z fontány.

Royal Tea - šampaňské z fontány.

Nepočítáme-li Live at the Sydney Opera House a další dvě živé nahrávky, tak dvojice posledních studiových alb Joea Bonamassy, jmenovitě Redemption (2018) a Blues of Desperation (2016), vznikla v Nashville. Místo vzniku těchto děl zvukově naprosto odpovídá tamější atmosféře a pozorný posluchač to vnímá. Třiačtyřicetiletý americký kytarista, skladatel a zpěvák Joseph Leonard Bonamassa  však nyní zatoužil po londýnské DNA. Od svého útlého mládí chtěl být součástí toho, co je dnes už nedosažitelné, a sice toulat se a poflakovat Londýnem šedesátých let. Zajít si na Hendrixe, Mayalla nebo Led Zeppelin. Být s nimi na jednom pódiu a jamovat s nimi. V hlavním městě Velké Británie se před více než padesáti lety opravdu zásadně měnily dějiny hudby a už vždy bude toto období chápáno jako mimořádné a zlomové pro všechny vyznavače a fanoušky blues a rocku. Někdy se však nereálné sny mohou splnit alespoň částečně. V polovině roku 2020 se ocitá Bonamassa v londýnském studiu na Abbey Road, aby zkusil, jestli dokáže zachytit a kreativně použít esenci bluesových koncertů konaných v klubech a sálech v Soho, Chelsea, Camden a okrajových londýnských čtvrtích před více než půlstoletím. Tak, jako někteří herci, kteří se chtějí vžít do role tím, že se přestěhují do míst, kde se fiktivní děj odehrává, zhubnou či ztloustnou tak, aby se podobali předloze, tak i Joe Bonamassa sází na genia loci, stěhuje se do Londýna, kde několik měsíců žije, tvoří a především se snaží využít potenciálu studia Abbey Road na maximum. Není na to sám. Mezi jeho zásadní pomocníky patří Brit Bernie Marsden (1951), kytarový veterán, kterého s Joem pojí mimo jiné sběratelská vášeň pro kytary. Bernie je asi nejvíce vnímán jako instrumentalista a komponista kapely Whitesnake. Dalšími kolegy a partnery jsou producent Kevin Shirley a nejvíce nahrávaný baskytarista všech dob Michael Rhodes. Album Royal Tea mělo původně vzniknout již v roce 2019, ale Anton Fig, dlouholetý bubeník kapely si přivodil komplikovanou zlomeninu nohy a došlo tak k posunu. Na zpoždění se následně podepsala pandemie Covidu a dozvuky psychických problémů Joea. Samotné album Royal Tea patří k tomu nejlepšímu, co Joe Bonamassa dosud natočil, posun v čase tedy prospěl. Už samotný úvod je impozantní. Obsáhlá kompozice When One Door Open (stopáž 7,35 min.) se symfonickým úvodem a beckovským pokračováním je víc než důstojným začátkem zvukově i strukturálně vyváženého alba. Joe v ní nechává vyniknout svůj dravý styl, který ho staví do pozice jednoho z nejlepších současných bluesových hráčů na kytaru. Jasnou hitovkou je track číslo dvě s názvem Royal Tea díky důraznému riffu, houpavému tempu a dobře aranžovaným klávesám. Naléhavá balada Why Does It Take So Long to Say Goodbye s předvídatelnou stavbou má výrazný refrén a příjemnou verzi. Další v pořadí je Lookout Man s názvukem purplovského Smoke on the Water. Bernie pomáhá vokálem ve velmi britsky laděné High Class Girl. Následující A Conversation With Alice má zajímavou historii. Je návratem ke dvěma návštěvám u americké psychoanalytičky, po kterých se Joe utvrdil v názoru, že opravdu nechce být nikým průměrným. Doslova říká: „Chci být milován, nebo nenáviděn.“ Proto také v textu označuje konverzaci s Alicí za to nejlepší, co kdy udělal. Zbytku desky neschází blues, ale postrádá žánrové ukotvení. Rozverná Lonely Boy má sice solidní dechové aranžmá, je však výletem do jiné dekády jiného století. Nedaří se udržet britský sound, například v Beyond The Silence se španělkou v základní orchestraci, ale úplně ve skladbě Savannah, kde překvapí banjo a jižanské vokály, jako vystřižené ze zaoceánských vinylů. Sečteno, podtrženo. Royal Tea je výbornou deskou, precizně zahranou i produkovanou. Terapie pomocí Abbey Road se vydařila a šampaňské opravdu teče z fontány.

«»

We Are Chaos.

We Are Chaos.

Marylin Manson vydal své jedenácté album a dosáhl s ním na první příčky v Portugalsku a Austrálii. Deset skladeb o celkové stopáži čtyřicet dva minut nepopírá nic z dlouhodobého pojetí alternativního metalu kanadské provenience. Deklarovaným záměrem alba je konceptuální provedení, které se opírá o klasické rozložení tracků na stranu A a stranu B tak, jak tomu bývalo u běžných vinylových desek. Úvodní Red, Black, And Blue začíná dramaticky aranžovaným recitativem, který přechází do kompozice s výrazným refrénem. Vůbec práce s refrénem je silnou stránkou mnoha Mansonových skladeb a album „WE ARE CHAOS“ (správně má být název psaný kapitálkami) není v tomto směru výjimkou. Titulní song je nositelem myšlenky, kterou kapela sděluje světu. Všichni jsme chaos, jsme komplikovaní a není nám v zásadě pomoci. Trochu nihilistické. Přáním autorů je, aby album bylo každým chápáno jinak a dokonce aby opakovaný poslech posunul vnímání obsahu do jiné, nové roviny. Do tvorby promluvila i jedna tragická okolnost, která patrně formovala některé nápady do finální podoby (Broken Needle). Tou událostí se stala nečekaná smrt Mansonova osobního tatéra a blízkého přítele Erica Rosenbauma (Norm Love Letters). Dlouhodobě se Marylin Manson odkazuje na inspirace, které s metalem nemají mnoho společného, například Roxy Music, Pink Floyd nebo Elton John. Ale při pozorném poslechu jsou v některých postupech cítit kousky sedmdesátých let a například David Bowie je slyšitelně přítomen ve více skladbách. Uvedené, časem prověřené, nezpochybnitelné hudební hodnoty nejsou jen prezentovanou marketingovou pomůckou, ale fortifikují zvuk, aranžmá, texty i koncept. Jsou slyšitelné například v Half-Way & One Step Forward nebo Keep My Head Together. Solve Coagula s country and westernovým prologem zpracovává téma alchymistické formulky, která spočívá v tom, že má-li něco nového vzniknout, musí se nejprve něco jiného rozbít. To dokonale zapadá do atmosféry alba. Kromě hráčů na jednotlivé nástroje je významným spoluautorem a tvůrcem instrumentace Shooter Jennings. Nahrávání alba zabralo více než dva roky zejména z důvodu značného vytížení jednotlivých muzikantů. Ze stejného důvodu vznikalo v několika studiích, což však na výsledku není nikterak znát. We are Chaos je solidní album bez prázdných míst. Jako většina předcházejících je patetické, pozérské a poněkud namyšlené. A to je dobře.

«»

 

And the Address, Whoosh!, Deep Purple 2020

And the Address, Whoosh!, Deep Purple 2020

To je běh času. Jon Lord a Ritchie Blackmore, dva zakládající členové jedné z nejlepších kapel všech dob – Deep Purple - položili v prosinci roku 1967 základ skladbě And the Address. Ta se pak následující rok objevila jako úvodní na albu Shades of Deep Purple. Oba muzikanti do této kompozice vložili atributy odpovídající šedesátým létům, tedy experimenty, rebelství a neortodoxnost, ale současně jim bylo jasné, že bez řádu, systému a dodržení určitých pravidel by čistá hudební anarchie nefungovala. Výsledný produkt byl tak dobrý, že skupina jej hrála následně na mnoha živých vystoupeních. O padesát tři let později stejná skupina, ale již bez obou autorů/muzikantů (Jon Lord zemřel a Ritchie Blackmore kapelu dávno opustil), umístila instrumentálku And the Address na své dosud poslední řadové album Whoosh!, a to na pozici číslo dvanáct, tedy poslední. Jedná se samozřejmě o novou verzi, kde kytarový part hraje Steve Morse (v kapele od roku 1995) a ten klávesový Don Airey (v kapele od roku 2001). Rozdíl mezi oběma realizacemi není malý. Aktuální verze je mnohem učesanější a zvukově čistší, což se může zdát jako výhoda, ale není až tak velká, jak by se mohlo zdát. Kytarové sólo na nové verzi je zahrané precizně, vytříbeně a má slyšitelně vypracovanou stavbu, zatímco původní Blackmorovo pojetí je živelnější, méně přehledné a patrně více improvizované. V této konkrétní skladbě je zašifrován celý příběh zmiňované poslední desky britské hudební formace. Whoosh! obsahuje oproti dřívějším CD méně nápadů a dokonce některé vyloženě nudné tracky (Nothing at All). Celá řada skladeb se slibně rozeběhne, ale nakonec nemají naznačené tempo, potřebnou gradaci, ani výrazný refrén (Dancing in my Sleep, We´re All the Same in the Dark). Mezi lepší songy patří Throw my Bones – dobře zvolený otvírák, Step by Step – zajímavé aranžmá a temná atmosféra, No Need to Shout – kompozice a zvuk a The Long Way Round – propracované sólové party a tempo. Ale dobrý riff, kvalitní klávesové sólo a pulsující rytmiku přece jen sráží vokální linky, kterým chybí dřívější nápaditost, šťáva a navíc trpí celkovým nedostatkem nasazení a razance.

Nakonec je opravdu nejlepším trackem více než padesát let stará And the Address, byť v novém hávu, která symbolicky uzavírá životní cestu fenomenální kapely Deep Purple, jejíž tvorba bezpochyby navždy patří do zlatého fondu hard rocku.

«»

England Is A Garden. Cornershop.

England Is A Garden. Cornershop.

Živé muziky je teď po čertech málo. Avizované koncerty a festivaly jsou zrušené, případně posunuté do málo věrohodných termínů. Nezbývá tak, než stahovat a stahovat a poslouchat a poslouchat. Jako aperitiv jsem si poslechl seriál svých vinylů z šedesátých, sedmdesátých a dalších let s intonačními nebo rytmickými chybami nechtěně dodávajícími písním milou autenticitu. Otáčející se gramofon a rozměrné obaly se spoustou informací byly příjemnou retrospektivou.

Hlavní chod, připravený z nových desek - myšleno vydaných v roce 2020 – obsahuje například album britské skupiny Cornershop. Šestého března se na pultech objevilo v pořadí deváté CD s názvem England is a Garden. Při poslechu alba jako by se zastavil čas. Zvuk nahrávek, aranžmá i zpěv jsou návratem o mnoho let zpět. Kvalitě to však neubírá a spíše je to znamení trvání na ověřených a fungujících postupech. Při úvodu Cash Money, v pořadí osmá, si posluchač vzpomene na úspěšnou Brimful of Asha (číslo 1 v roce 1998), která má podobný, bezmála infantilní popěvek, dokola odkazující na SP (Single play), tedy na malé desky s pouze jednou skladbou na každé straně. Album England is a Garden má dvanáct tracků. Delší stopáže se objevují až v druhé polovině. Začátek obstarávají jednoduché popěvky a v případě meziher King Kongs a Morning Ben a také titulní skladby England is a Garden krátké instrumentální kompozice. Hned první track St Marie Under Canon má obvyklý nástup hammondek do bicími udaného rytmu, zdůrazněný pomalým virblovým přechodem, který je jedním z typických prvků, podle kterých posluchač snadno pozná Corneshop. Jednoduché kytarové riffy, přehledná stavba slok i refrénů je kladem celého materiálu prezentovaného leicesterskými hudebníky. Ač v základní sestavě jsou jen kytaristé, zpěváci, hráči na perkuse, bicí, baskytaru, klávesy a sitar, jsou na desce často slyšet smyčce a flétna. Všudypřítomný politický podtext je zřetelný například v Everywhere That Wog Army Roam, kde je odkazováno na používanou zkratku slov Western Oriental Gentleman (WOG), evidentně s ambicí na kontroverzi. Tjinder Singh, leader kapely, spolu s Benem Ayresem, Avtarem Singhem a Davidem Chambersem jsou zakládajícími členy souboru, jehož název je inspirován nejčastější obživou indických přistěhovalců do Británie, a sice provozem „krámku na rohu“. Od svého založení v roce 1991 je Cornershop skupinou s politickými názory, které prostřednictvím barvitých textů publikuje. Hudebníci měli blízko k Labour Party, zabývali se problematickými prohlášeními Morriseyho a Claptona a staví se proti Brexitu. Ať už jsou jejich politické postoje jakékoli, jedno je neoddiskutovatelné, Cornershop jsou svébytnou britpopovou kapelou úspěšně používající prvky indie rocku a elektro dance. A vydali zase dobré album.

«»

5FDP, Megadeth, Bad Wolves.

5FDP, Megadeth, Bad Wolves.

Čtrnáctý únor 2020 byl večerem amerického heavy metalu. A pořádně svižného. Zaplněná holešovická Tipsport aréna měla od prvních vteřin co dělat, aby udržela tempo s trojicí od sebe odlišných formací. Jako první se od 18,50 představili Bad Wolves. Čtyřiceti minutový set rozpohyboval publikum, které na pokyn zpěváka Tommyho Vexta uvolnilo před pódiem prostor pro malý taneční parket, na kterém skotačilo několik desítek fandů groove metalu. Kapela využila vyměřený čas dokonale. Kromě jiného zahrála své dva největší hity, převzatou Zombie (Cranberries) s mírně nejistým vokálem a Killing Me Slowly. Nechala celou halu rozsvítit mobilní telefony, sednout si na podlahu a na pokyn vyskočit. Napumpovaná třičtvrtěhodina končila požadavkem na „velký hluk“ (big noise) pro obě hlavní hvězdy večera.

V následující pauze připravili technici pódium pro globální megastar thrash metalu, kalifornské Megadeth. Kapelu založil v roce 1983 Dave Mustaine. Četné změny v sestavě vykrystalizovaly v tu současnou. Dave Ellefson na pětistrunnou basu, Kiko Loureiro na kytaru a nejmladší člen, bubeník Dirk Verbeuren. Na patnácti dosud vydaných albech Megadeth dokumentují vývoj jedné z odnoží heavy metalu za uplynulých třicet let. V porovnání s Bad Wolves působili Megadeth trochu akademicky a unaveně. Slušný zvuk, kterému občas chyběly srozumitelné vokály, doplňovaly kouře a ohně. Byla to po všech stránkách velká jízda. Zazněly například Symphony of Destruction (Countdown to Extinction, 1992), Angry Again (Last Action Hero, 1993 – film, Hidden Treasures, 1995 - EP) a Dread and the Fugitive of your Mind (The World Needs a Hero, 2001). Mustaine informoval publikum o svém boji se zhoubnou nemocí, čímž mimochodem zdůvodnil některé nedotažené tóny zpívané s viditelnou námahou.

Five Finger Death Punch (5FDP) začínají svá show připraveni za staženou oponou, na které je vidět silueta zpěváka Ivana Moodyho. Pak opona letí vzhůru a v Holešovicích se rozpoutává peklo. Pódium už má své plné rozměry, je protažené i do hloubky. Pozadí tvoří mohutná bicí souprava Pearl s ozdobami ve tvaru navlékacích boxerů. Stejný motiv, spolu s lebkou je na stojanu pro mikrofon. Charlie Engen je bubeníkem 5FDP poté, co ze zdravotních důvodů kapelu opustil Jeremy Spencer. Rozložitý baskytarista Chris Kael s dlouhými vousy zapletenými do dredů je naprosto nepřehlédnutelný a samozřejmě Ivan Moody v bílých kalhotách s nápisem Route 66 a červené haleně dominuje scéně. Bleskové běhy po hmatnících kytar obstarávají James Hook a jediný stálý člen souboru, zakladatel 5FDP, Zoltan Bathory. Úvodní Lift Me Up (The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell, Volume 1, 2013) je příslibem vysokého tempa a je víc než vhodným startovacím trackem. Zvuk je výborný, zpěvu je rozumět a skoro za celý koncert si zvukař zaslouží pochvalu. Následuje Trouble (A Decade of Destruction, 2017) a po ní v rychlém sledu dvě skladby z šestého alba v pořadí Got your Six (2015), a sice Wash it all Away a Jeckyll and Hyde. Ivan Moody udržuje publikum ve varu, k tomu se přidávají laserové efekty a ohně. Kotel zpívá většinu refrénů a za odměnu dostává přehršel trsátek a potítek. 5FDP ale umějí i zvolnit. Krátce po Got your Six, tedy titulní skladbě na koncertě nejvíce zastoupeného alba, přinášejí technici sedací soupravu a stojací lampu. V „komorním prostředí“, za zvuku španěly, zpívá Moody The Tragic Truth (American Capitalist, 2011), píseň o démonech, které má v sobě, jakési vyznání vnitřní rozervanosti, nejistoty a pochyb. K očekávaným vrcholům večera má jistě patřit cover Kennyho Wayna Shepperda Blue on Black. Death Punch dávají skladbě vlastní charakter, ale originál má své osobité kouzlo a je naléhavější. Časový harmonogram je neúprosný, proto nedlouho po bubenickém sólu a Burn MF (The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell, 2013) s rytmizovanými ohnivými efekty představení končí, aby mohlo dojít ještě na přídavek a vše se stihlo do jedenácti hodin. V něm je nejzajímavější novinka Inside Out, která má jednoznačně výrazné hitové ambice. Úplný závěr je trochu rozpačitý. Již za zvuku reprodukované hudby se muzikanti potulují po pódiu, povídají si mezi sebou i s fanoušky a rozdávají další stovky trsátek. Na celkovém dojmu to však nic nekazí. 5FDP si Prahu získali a současně ji ohromili svou energií a nasazením.

«»

 

The Young Gods. TYG.

The Young Gods. TYG.

Švýcarská kapela TYG, hrající od roku 1985 industriální rock, odehrála v úterý třetího prosince 2019 první ze svých dvou plánovaných pražských koncertů. Místem konání byl klub Palác Akropolis, který svou kapacitou několika set diváků odpovídal současnému záběru trojice muzikantů vystupujících pod značkou The Young Gods. Jediný stálý člen souboru, zpěvák a kytarista Franz Treichler, spolu s Cezarem Pizzim (klávesy, samply) a bubeníkem Bernardem Trontinem odehráli základní set v délce asi osmdesáti minut. Zpočátku poměrně klidné a jen mírně se v bocích vlnící publikum postupně hlasitěji oceňovalo jednotlivé skladby, které se takřka prolínaly a nedávaly příliš možností na reakce. Začátek představení letošní koncertní šňůry obvykle obstarává Entrée en Matiere z aktuální desky Data Mirage Tangram (2019). Ze stejného alba pochází i později hraná Moon Above s chaotickými zvuky bicích nástrojů a dominantní foukací harmonikou. Treichler předvádí své instrumentální dovednosti nejen hraním na foukačku, ale třeba i použitím slide guitar. Dobře zvládnuté individuální hráčské výkony tvořící nadstavbu rytmických a tempově dobře zvolených samplů oživily základní část vystoupení. Emotivně vypjatá L´eau Rouge (1989), ze stejnojmenného alba byla velkým zážitkem, stejně tak jako Tenter Le Grillage z alba Everybody Knows (2010). TYG se nechali vyvolat na dva přídavky, ve kterých se ale už z technických důvodů neobjevila živá kytara. Přestože samply byly perfektní a logicky dokonale zapadající do industriálního soundu, tak kytara trochu chyběla. Samotný závěr obstaraly hity staršího data. Publikum potěšeně reagovalo na Gasoline Man a Skinflowers, obojí z alba T.V. Sky, 1992. Švýcarští „mladí bozi“, kteří kdysi byli inspirací i pro Davida Bowieho, přivezli do Prahy tepající rock, jehož základ je tvořen počítači a obohacen o předem nahrané a následně upravené zvuky. Ač tato charakteristika zní trochu chladně a suše, tak výsledný dojem byl přesně opačný. Životaschopná hudební produkce The Young Gods provokuje k zamyšlení a dokáže navodit atmosféru, ve které jako by vnější svět neexistoval. 

«»

 

Baby, It´s Cold Outside.

Baby, It´s Cold Outside.

V roce 1944 napsal Frank Loesser se svou manželkou Lynn Garlandovou píseň, která se postupně stala známou pod názvem Baby, It´s Cold Outside. Poté, co ji Frank prodal v roce 1948, bez vědomí manželky, společnosti MGM, získala dokonce cenu Academy Awards pro nejlepší originální song a stala se ústředním hudebním motivem soundtracku z romantické komedie Neptune´s Daughter (1949). Píseň původně plnila účel privátní performance manželů na nejrůznějších party, přičemž se postupně stala velmi vyhledávanou právě pro tento účel. Po pravdě, byla pro autory vstupenkou do společnosti a současně poukázkou na šampaňské a lanýže, jak v jednom rozhovoru řekla Lynn.

John Legend a Kelly Clarkson dospěli v roce 2019 k rozhodnutí, že je třeba Baby, It´s Cold Outside přepracovat, protože neodpovídá současnému vnímání světa. A došlo k úpravě textu ve smyslu rovnosti pohlaví a odbourání pocitu sexuálního obtěžování a nátlaku. V podstatě byly vypuštěny pasáže, které nejsou v souladu s tezemi #MeToo. Původní obsah je totiž dost přesným obrazem toho, jak byly před půl stoletím nastaveny role muže a ženy. Tedy muži řídili, určovali a vyžadovali, ale současně měli nést odpovědnost za zabezpečení rodiny a ochranu žen a dětí. Byli vesměs aktivní a iniciační složkou. Ženy nebyly v principu méněcenné, ale jejich pozice byla determinovaná okolnostmi a nebylo snadné se trendu vzepřít. Byť řada z nich o vzpouru ani nestála.

Mezi oběma verzemi písně je 75 let. V mezidobí byla skladba nesčetněkrát přezpívána. Mezi ty nejslavnější interprety se řadí Louis Armstrong, Ray Charles, Ella Fitzgeraldová,  Olivie Newton-John, Lady Gaga, Rod Stewart, Dolly Parton, Tom Jones a mnoho dalších. Prakticky všechny verze jsou mile frivolní, uvolněné, chápané s nadsázkou a vedené po humorné linii. Solidní, jen trochu utahanou variantou příběhu je česká verze (Marie Rottrová a Jiří Korn, 1988), která je navíc možným řešením nastoleného problému viděného dvojicí Legend a Clarkson. V poslední sloce se totiž role obrátí a osobou, která chce zůstat se stane žena používající stejná klišé a obdobné triky jako předtím muž. 

Příběh Baby, It´s Cold Outside je možná ilustrací vývoje lidské společnosti za poslední období. To, co bylo před více než padesáti lety vnímáno muži i ženami (je to duet) jako zpívaná, lehce dráždivá konverzace s vtipným obsahem a geniálním frázováním je v současnosti chápáno jako nepřístojné, nevyvážené a genderově vychýlené. Pamětníci však potvrdí, že jakási nerovnováha pohlaví bývala svým způsobem zdrojem určité formy společenské stability. Vždy, stejně jako dnes, docházelo k excesům, které byly za hranou přijatelnosti. Jen ta hranice byla trochu jinde a její posun v dnešním pojetí je férovější. Nemám pocit, že je správné přepisovat texty a mýtit dřívější předsudky a předpojatosti. Historie nemá být přepisována. A píseň Baby, It´s Cold Outside je roztomilou a umělecky kvalitní historií, reprezentující svou dobu se všemi klady i zápory.

«»

 

Tool. Po třinácti letech.

Tool. Po třinácti letech.

Americká rocková formace Tool vznikla v roce 1990 v Los Angeles. Za svou existenci vydala kapela pět alb. Prvním počinem však bylo tzv. EP (extended play, delší stopáž než singl, ale kratší než LP) s názvem Opiate. Současná sestava hudebníků se ustálila v roce 1996 při natáčení druhého studiového alba Ænima. Došlo k výměně na místě baskytaristy. Odcházejícího D´Amoura nahradil Justin Chancellor. Při následném turné po Austrálii a Novém Zélandu byl vypuštěn první z mnoha aprílových „žertíků“, ve kterém tehdejší webmaster skupiny uvedl na stránkách The Tool Page, že po dálniční autonehodě kapelového autobusu jsou nejméně tři členové Tool v kritickém stavu. Ænima katapultovala kaliforňany na špičku žánru progresivní metal. Na následujícím veleúspěšném, sedmdesát šest minut dlouhém albu Lateralus si Tool přidali do popisu stylu rovněž art rock a progressive rock. V dubnu 2006 vyšlo čtvrté album 10.000 Days. Magický černý obal obsahující uměleckou grafiku doplňují speciální brýle pro 3D vidění. Ve stejném roce se Tool představili v holešovické aréně v Praze. Atmosférou neobvyklý koncert uvedl zpěvák Maynard James Keenen prosbou, aby se v hale nekouřilo, protože v opačném případě by nemohl předvést bezchybný pěvecký výkon. Nejen Keenen, viditelný pouze jako silueta na velkém plátně, ale také kytarista Adam Jones, basista Chancellor a bubeník Danny Carey, s obří baterií bicích nástrojů, tehdy nabídli ne zcela zaplněné sportovní hale výtečný hudební zážitek. Následující roky jsou Tool vidět spíše v Americe a Asii. Po pauze trvající třináct let přicházejí konečně s novou deskou, kterou již dlouho slibovali. Její název je Fear Inoculum. Sedm skladeb, které dohromady trvají hodinu a devatenáct minut tvoří základní verzi. Existuje ale také digitální verze, která má stopáž přes osmdesát šest minut. Kromě instrumentální Chocolate Chip Trip, která je bubenickou exhibicí, mají všechny kompozice více než deset minut. U Tool jsme zvyklí nejen na rozměrné opusy, ale také na neobvyklé rytmy. Narazit na skladbu, či alespoň její část v běžném čtyřčtvrťovém taktu, je nesnadné. I to se však nakonec podaří. Poctivý, rockově metalový spodek je ozdoben spoustou přechodů, při kterých Carey využívá snad celý arzenál, který má ve své soupravě k dispozici. Mimořádné je řešení vokálů, které jsou propracované, barvité a občas jsou připomínkou toho, jak Jon Anderson (Yes) přistupoval ke zpěvové lince. Často užitou formou je staccato, ke kterému se Kennen uchyluje právě z důvodu nejrůznějších sedmi osminových či dvou, za sebou jdoucích tříčtvrťových taktů s přidanou dobou. Fear Inoculum chybí hit, ale zase tak překvapivé to není. Tool si nelibují ve stopážích ani strukturách skladeb, které by vyhovovaly rádiím a jejich dýdžejům. Celkově je album spíše klidné, s dobrými riffy, báječnou rytmikou a výtečným zpěvem. Culling Voices a 7empest jsou skladby, které si zaslouží pozornost mimo jiné proto, že naplňují to, co zmínili sami členové skupiny, a sice, že je baví zakomponovat píseň do písně. Snad nebudeme čekat na další dílo těchto mimořádných muzikantů dalších třináct let. 

«»

 

Kraftwerk, Branko´s Bridge a Anna Calvi.

Kraftwerk, Branko´s Bridge a Anna Calvi.

Sympatický dvoudenní festival METRONOM s výbornou organizací proběhl v areálu pražského Výstaviště. Po páteční nabídce, která zahrnovala především Liama Gallaghera a Morcheebu, se na holešovických pódiích objevilo několik desítek interpretů, kteří vytvořili sobotní menu. Na ČT Park Stage zaujala svým koncentrovaným projevem britská kytaristka a zpěvačka Anna Calvi. Bezmála čtyřicetiletá brunetka má za sebou tři vydaná alba, z nichž poslední se jmenuje Hunter a pochází ze srpna loňského roku. Temnější barva dominujícího vokálu a naléhavý projev provázely živé, a tedy prodloužené verze písní, které mají jinak ve studiové podobě relativně standardní stavbu i stopáž. Anna Calvi předvedla kompaktní, kvalitní a srozumitelné vystoupení.

Příjemné překvapení nachystala svým fanouškům v prostoru Radio Wave New Stage pražská kapela Branko´s Bridge (název je odkazem na známý most sebevrahů v Bělehradě). Čtveřice muzikantů v čele s frontmanem Vojtěchem Váchou hrála celý set ve vysokém tempu a v řadě skladeb předvedla nečekané rytmické změny, které bubeníkovi Danielu Královi daly celkem zabrat. Živý basák v sestavě vizuálně trochu chybí, i když linku s bicími přijatelně drží klávesák Jonáš Verner. Z repertoáru jsou - slovy jednoho z posluchačů patrné vlivy Doors a Velvet Underground, ale také jsou slyšet názvuky šedesátek a raných sedmdesátek. Kapela působí energicky, nabitě a z projevu je cítit drive. Slibné představení garážového charakteru naznačuje potenciál této mladé sestavy.

Krátce po další hvězdě festivalu, britských Primal Scream, se na Metronom Stage objevují legendy elektronické scény, němečtí Kraftwerk (v překladu Elektrárna). Hütter, Hillpert, Schmitz a Grieffenhagen jsou tou současnou čtveřicí, která interpretuje na pódiu hity düsseldorfské vizionářské formace, která jako letopočet svého vzniku uvádí rok 1969. Charakter a atmosféra počítačového pravěku z doby děrných štítků přichází hned v úvodu, kdy přivítání diváků „Guten Abend“ digitálním dialektem kompletuje strohou modernistickou scénu se čtyřmi klávesovými stojany. Po úvodní Nummern znějí například Autobahn, Tour de France, Man Machine, Das Model, Radioactivity nebo We are the Robots. Představení má značně multimediální charakter díky 3D projekci, ke které je třeba použít zdarma rozdávané speciální brýle. Praktické všechny kompozice jsou provázeny bohatým videomateriálem značně retrospektivního ladění. Když po půlnoci koncert končí obligátní Music Non Stop a z pódia se postupně, podle tradičního plánu vytrácejí hudebníci, či spíše multimediální umělci, je zřejmé, že vyvrcholení festivalu METRONOM vyšlo na jedničku. Vyjádřeno binárním kódem, to jest jedničkou a nulou, zase na jedničku.

«»

 

Def Leppard a Whitesnake.

Def Leppard a Whitesnake.

Začátek koncertu obstarala reprodukovaná skupina Who. Přímo do tónů generační hymny (My Generation), jejímž autorem i interpretem je tato významná kapela šedesátých let vstupují Whitesnake se svým hard rockem reprezentujícím konec minulého tisíciletí. S typickým hadím logem nad scénou, na hlavách s trvalou ondulací, v kůži a s řetězy u pasu chrlí šest členů ikonické kapely v čele s Davidem Coverdalem solidní hard rock. Slušně zaplněnou O2 arénou zní celá řada nesmrtelných hitů vesměs vydaných v první polovině osmdesátých let. Například Slide It In, Is This Love, Shut Up and Kiss Me, ale hlavně Give Me All Your Love Tonight a mimořádná rocková balada Here I Go Again. Frontman kapely s bundou s nápisem Make Some Fucking Noise sice požaduje po posluchačích, aby dělali hluk, sám však má potíže s intonací a slyšitelně nedává vysoké tóny. Některé skladby by bez vokální výpomoci baskytaristy Michaela Devina a klávesáka Michele Luppiho byly na hraně. Unisona umožňují Davidovi oddechnout si a zvládnout představení celkem se ctí. Osmiminutovou ekvilibristickou exhibici kytaristů Reba Beache a Joela Hoekstry střídá bubenické sólo Tommyho Aldridge, který ke konci své show odhodí paličky do publika a pokračuje v hraní holýma rukama. Celé vystoupení má švih a naplňuje očekávání těch, kteří si přišli připomenout atmosféru osmdesátých let.

Dalšími Brity v pořadí jsou Def Leppard. Pojítkem mezi oběma soubory je kytarista Vivian Campbell, který působil ve Whitesnake v roce 1988 a v současnosti tvoří kytarové duo s Philem Collenem v Def Leppard. První skladba Rocket (1987, Hysteria) dává zapomenout na méně zpěvu ve výsledném mixu. Joe Elliot, který je zakládajícím členem (spolu s nejlepším kamarádem, baskytaristou Rickem Savagem) zpívá s přehledem, i když i on se občas šetří. Vokály jsou předností Def Leppard a vždy byly. Představení se rozbíhá na plné obrátky. Výrazné laserové efekty jsou sice trochu out, ale trojice obrazovek pomáhá v orientaci na pódiu a nabízí zajímavé detaily. Osobitý outfit baskytaristy, tetování Phila Collena, sluchátka s dekorací britské vlajky, jež má na uších jednoruký bubeník Rick Allen. Při vloženém, milém unplugged Two Steps Behind přichází Allen na forbínu bos s malou tamburínkou a vesele se pošťuchuje se spoluhráči. Oprávněnost pověsti tvrdé kapely je zřejmá z provedení High´N´Dry ze stejnojmenné desky (1981) a ze stejného alba je i ostrá Let It Go. Vystoupení dobře šlape a Joe Elliot, který sentimentálně zmiňuje 42 let trvání kapely, chválí Prahu a je nadšen z publika, nepolevuje. Kožené kalhoty, lehké sportovní tenisky, tričko s výrazným dekorem, modrá bunda se zipy a podšívkou kontrastují se zpoceným holým tělem Phila Collena. Mobilní telefony se rozzáří při Bringin on the Heartbreak. Líbí se i desítka (Hysteria) z úspěšného alba Hysteria (1987). Celkově velmi dobré instrumentální výkony, reminiscence hard rocku v melodickém balení a spousta decibelů uspokojily tisíce diváků. Patos závěrečného „Don´t forget us and we do not forget you“ vyznívá z úst Joe Elliota upřímně a sympaticky.

foto: Def Leppard

«»

 

Dr. John.

Dr. John.

Před skoro čtvrtstoletím jsem si na londýnské Oxford Street nedaleko Marble Arch v obchodě Virgin vybral pět CD, abych si z každého poslechl tři čtyři fragmenty písní a následně si nějaké album koupil. Už si nepamatuji ty ostatní, mohly to být Motorhead, Smashing Pumpkins nebo Oasis ale vím, že jsem si k tomu přidal album Afterglow od Dr Johna. Do té doby jsem od něj znal jenom In the Right Place z roku 1973 a věděl jsem, že je to americký pianista a zpěvák. Zaujal mě obal, na kterém se Dr. John v černé čepičce a se zavřenýma očima libě usmívá. Patrně vnitřně prožívá nějaký bluesový příběh. Nadchlo mě hned prvních pár tónů úvodní I Know What I´ve Got a líbilo se mi Blue Skies. Desku jsem si koupil a začal se o autora/interpreta trochu víc zajímat. Koupil jsem ještě Gris-Gris, Dr. John´s Gumbo, Remedies a Babylon. Víc než ty, co jsem dokoupil, mě ale bavily novější písně, na kterých ubyly prvky, které do tvorby vnášely vlivy stojící mimo hudbu, jako například voodoo, drogové eskapády, apod. Trochu mečivý, manýristický vokál spletitě vedený nad rytmikou s přidanou, bohatě obsazenou dechovou sekci je zajímavý originálním pojetím klasických bluesových postupů. Základem aranžmá je piáno, které Dr. John ovládá mistrně, ale umí přidat i kytaru, která provázela začátek jeho kariéry. Jeho důležitost pro americké blues jsem si plně uvědomil, když jsem sledoval dokumentární seriál o tomto hudebním žánru, provázený hercem Clintem Eastwoodem, v němž byla Dr. Johnovi věnována obsáhlá pasáž s ukázkami a rozhovory. Malcolm John Rebennack pod svým uměleckým jménem Dr. John koncertoval dvakrát v Praze. Jednou v rámci pražského letního hudebního festivalu a po druhé v roce 2015 na pražském Hradě. Obě představení měla své kouzlo, a to jak v pódiovém ztvárnění, kde nechyběl klobouk, hůl, barevné oblečení, přívěsky, cingrlátka a cetky, tak i v hudebním, v podobě ryzího amerického blues okořeněného autentickým New Orleans. Šestého června tohoto roku Dr. John zemřel ve svých sedmdesáti sedmi letech. Na albu Afterglow je jako číslo šest autorská skladba, která byla původně napsaná pro jiného velikána blues  - B. B. Kinga. There Must a Better World Somewhere. Ano, někde musí být lepší svět a Dr. John se ho vydal hledat.

«»

Next.

Next.

 

Nostalgicky jsem si koupil pár vinylů a nemůžu si pomoct, ale jedno z těch alb si prostě zaslouží být zmíněno. A nejen zmíněno, ale i pochváleno. Jde sice o hudební pravěk, ale ten pravěk, který inspiruje i po letech. V sedmdesátých letech bylo složeno, natočeno a vydáno velké množství skvělé muziky. Ale i velmi dobré projekty mohly zůstat takřka, nebo úplně zapomenuty. V roce 1973 vydala pětice muzikantů album s čtyřpísmenným názvem Next. Sedm skladeb s celkovou stopáží něco přes třicet pět minut je nabito energií a slyšitelnou chutí dělat big beat. V Británii se prodralo do žebříčků a získalo popularitu, ale v USA opakované snahy uspěly pouze v Clevelendu a okolí. Dál na americký trh se už skupina se svými projekty neprobojovala. The Sensational Alex Harvey Band (SAHB) založil Alexander James Harvey (narozen 1935 ve skotském Glasgow) v roce 1972 a spolu se Zalem Cleminsonem, bratranci Hughem a Tedem Mc Kennovými a Chrisem Glennem vložili kapele do vínku glam rockový zvuk a vaudevillovou image. V diskografii souboru druhé album Next dokumentuje celé pestré spektrum širokého žánrového záběru SAHB.  Od šlapajících titulů The Faith Healer a The Last of the Teenage Idols, přes rozverný cover Giddy Up a Ding Dong (Bell, Latanzi, 1953) až po vrchol desky v podobě tanga Jacquese Brela Au Suivant v působivém překladu Next. SAHB dává tématu ztráty panictví mladého vojáka v mobilním bordelu za druhé světové války nádech tragikomiky při precizním zachování dramaticky dynamické performance. Deska, kterou mimochodem doporučuji pustit z vinylu, vyniká dobrými muzikantskými výkony, aranžemi obsahujícími nápaditou žesťovou sekci, slušným zvukem a nenapodobitelným Alexovým zpěvem zahrnujícím kvílení, mňoukání, naříkání spolu s tenzí, apelem a pózou. The Sensational Alex Harvey Band natočil celkem sedm studiových alb proměnlivé kvality a celý příběh tohoto projektu fakticky skončil úmrtím frontmana na srdeční selhání v těsně nedožitých čtyřiceti sedmi letech. Ale poslechnout si Next po čtyřiceti pěti letech stojí za to a jsem si jist, že těm vnímavějším, při poslechu titulní skladby v kvalitních sluchátkách přeběhne mráz po zádech.

«»

Keith Flint, Prodigy.

Keith Flint, Prodigy.

Pokaždé, když někdo zemře, svět se trochu změní. Většinou málo, často skoro vůbec ne, ale někdy hodně. Úmrtí muzikantů a zpěváků obvykle zasáhne, kromě rodiny a přátel, ještě spoustu fanoušků a obdivovatelů. Před čtyřmi týdny k jedné takové události došlo. Život si vzal Keith Flint. Zpěvák a frontman skupiny Prodigy. Tento poněkud excentrický tanečník a motocyklový závodník se stal poměrně náhle hvězdou první velikosti v roce 1996, kdy vyšel singl Firestarter, na kterém se představil jako sólový zpěvák. Flint se tehdy přesunul z pozice zpívajícího tanečníka na post jednoznačného frontmana, originálního jednak svým pohybovým projevem, ale i oblečením, tetováním a zdvojeným punkovým účesem. Uvedená píseň byla předzvěstí alba, které do značné míry determinovalo kvalitativní úroveň žánru, který by se dal označit jako elektronický dance breakbeat. O rok později se na pultech objevilo album s charakteristickým krabím obalem. A šlo na dračku. „The Fat of The Land“ zlomilo řadu prodejních rekordů. Singl dosáhl na britskou jedničku a album se dostalo na nejvyšší příčku v Británii i v USA. Tituly Smack my Bitch Up a Breathe jsou dalšími pilíři nadupaného setu, který možná i díky značné rozporuplnosti a kontroverzi splňuje veškeré atributy potřebné pro oprávněné zařazení desky mezi kultovní. Alba „Always Outnumbered, Never Outgunned“ (2004) a „Invaders Must Die“ (2008) nemohly, přes nespornou slušnou úroveň, překonat mimořádný počin, který v druhé polovině devadesátých let zachytil kapelu (Keith Flint – zpěv, Liam Howlett – klávesy, Maxim Reality – zpěv, beatbox, Gizz Butt – kytara, a další) ve vynikající formě. Navíc ve šťastném okamžiku potřeby nového, hutného, zkresleného zvuku, drtivého rytmu a provokativních textů plných dvojsmyslů. Podobný, trochu šedý osud, navzdory maximální snaze, potkává i poslední dvě vydaná alba skupiny Prodigy „The Day is my Enemy“ (2015) a „No Tourists“ (2018). Ač Prodigy využívají maximálně veškeré formy podpory prodeje vlastní značky, ať už v podobě nejrůznějších myslitelných formátů vydání alb (CD, CD-DVD, CD bonus, vinyl, double vinyl, digitální download), tak formou plakátů, bookletů, samolepek, originálních obrazových šablon – viz foto, už nikdy nevnášejí do vývoje světové muziky takový vklad, jako před více než dvaceti lety. Keith Flint tedy svět změnil, a to vůbec ne málo. Byl opravdovým Firestarterem.

«»

SLASH a Phil Campbell.

SLASH a Phil Campbell.

V pražské O2 aréně, 9. února 2019, se hrál big beat, nebo spíš hard rock, vlastně tak trochu heavy metal. Přijely dvě formace, které tento žánr reprezentují, a obě spojovala jedna sympatická okolnost. Úcta, vzpomínka a hold zemřelému nestorovi hard rocku/metalu (to lomítko je odkazem – oslím můstkem  – na hlavní hvězdu tohoto večera) Lemmymu Kilmisterovi. Tento britský baskytarista a zpěvák skupiny Motorhead se stal opravdovou legendou zmíněného hudebního stylu. A to dokonce ještě za svého života. Jak Phil Campbell tak i Myles Kennedy ho během jinak skromně pojatého moderování jmenovali a srdečně pozdravovali jeho nebeskou kapelu. Phil Campbell and the Bastard Sons začali úderem osmé a jejich více než čtyřicetiminutový set zahrnoval zejména písně z posledního alba The Age of Absurdity (2018). Phil je známý především jako kytarista Motorhead z let 1984 až 2015. V přeházeném pořadí zazněly například autorské aktuality Ringleader, Freak Show, Dark Days, Get on your Knees a další. Zvuk kapely byl, na support, velmi solidní a zejména Dark Days se svým houpavým rytmem a výborným vokálem vyzněla báječně. Tribute Lemmymu v podobě Ace of Spades byl sympatický, ale kdo zná důvěrně Motorhead spíše zavzpomínal na originál. Pětičlenná sestava (otec a tři synové, plus Neil Starr), která hrála zpola zaplněné aréně, splnila svůj úkol na jedničku a čekalo se na hlavní chod.

Tím byl jeden z nejlepších kytaristů současnosti, třiapadesátiletý Saul Hudson známý pod pseudonymem Slash. Proslavil se zejména jako kytarista Guns and Roses a jeho věhlasu napomohl rovněž úspěšný projekt Velvet Revolver (hard rock/grunge). V pražské O2 aréně se představil se svojí kapelou The Conspirators a zpěvákem Mylesem Kennedym. Současná tour je zaměřena na propagaci aktuálního alba vydaného na sklonku loňského roku (Living the Dream). Bezmála dvouhodinové vystoupení obsahovalo, po hudební stránce, vše potřebné. Zvuk byl zpočátku dobrý. Později, patrně vinou ne zcela zaplněné haly, se začaly některé zvuky tříštit a například sólovým partům hlavního kytaristy přestalo být rozumět. Světelný park byl spíše průměrný a vizuální či pyrotechnické efekty chyběly úplně. Výtečný výkon předvedl Kennedy, který bezchybně intonuje, má potřebný rozsah a srozumitelně frázuje. V první polovině koncertu však působil trochu submisivně a divák ho musel tak trochu hledat. Kromě titulní skladby nového alba The Call of the Wind zazněly třeba Sugar Cane nebo The Great Pretender. Klidnější Starlight, pocházející z roku 2010 byla potřebnou změnou dramaturgického výběru, který bez přestávky chrlil na publikum tracky ve vysokém tempu. Členové kapely The Conspirators Bobby Schneck (kytara), Todd Kerns (basa) a Brent Fitz (bicí) mají značnou posilu v Mylesu Kennedym, který přes svůj zdravotní hendikep (tinnitus) patří k absolutní špičce rockového zpěvu. Samostatnou kapitolou je Slash. Pódiová ikona, v neodmyslitelném cylindru, slunečních/reflexních brýlích s mnoha prsteny na pravé ruce, předvádí neobyčejné běhy po hmatníku Les Paula, které však nejsou samoúčelné a opravdu dávají smysl. Absence velkoplošných obrazovek nedovolila divákům sedícím mimo stojící kotel pod pódiem užít si Slashovu vrtulku, kdy se s pokrčenýma nohama točí dokola a přitom hraje ta nejsložitější sóla. Písně mají ve většině refrénů vícehlasy, takže se uplatní i Kernsův vokál. Problémem ale je minimum hitových skladeb, které by set list osvěžily. Vystoupení je tak sice instrumentální exhibicí výjimečné individuality postavené na výborné rytmice a mimořádném výkonu vokalisty, ale je relativně snadno zapomenutelné, protože nepřináší žádné extra okamžiky. 

«»

The Good, The Bad & The Queen.

The Good, The Bad & The Queen.

Na svém albu Merrie Land si členové britské superskupiny The Good, The Bad & The Queen kladou rétorické otázky: „Jak je možné, že jsme tam, kde právě jsme?, Co jsme vlastně za zemi? Jsme zelení, jsme příjemní?“ Odpovědi chybí. Je to symbolické vyjádření obsahu desky, která vznikala čtyři roky a je v historii souboru teprve druhou v pořadí. První počin pochází z roku 2007. Jednalo se tehdy o stejnojmenné konceptuální dílo, které dalo kapele netradiční název. Dlouhá pauza mezi dvěma edicemi má své opodstatnění v extrémním vytížení členů kapely a také v okolnostech, které hýbou britskou (více anglickou) hudebně intelektuální scénou. Kromě toho mají všichni řadu jiných muzikantských závazků. Damon Albarn patří spolu s producentem Tonim Viscontim (dříve Bowie) k hlavním autorům letos vydaného projektu. Po dvou letech příprav, v roce 2016, oznámili, že pokračování na realizaci desky je výrazně ovlivněno probíhajícím Brexitem, a že původně plánovaný termín vydání nebude dodržen. Trvalo další dva roky než se Damon Albarn (zpěv – Blur, Gorillaz)Paul Simonon (basa - Clash)Simon Tong (kytara - The Verve, Blur) a Tony Allen (bicí) dobrali konce nahrávacích frekvencí a světlo světa spatřilo kvalitní hudební dílo s osobitou atmosférou soundem připomínající cirkus, kabaret nebo šantán. Texty, které pracují více s představami, náznaky a symboly než s ucelenými příběhy, dokonale doplňují hudební složku, obsahující automatofonické prvky. Úvodní Merrie Land je, po kratičké introdukci, vstupní branou do světa, ve kterém je více otázek než odpovědí. Aranžmá, která mají prakticky v celé stopáži pitoreskní orchestrionový pel, vytvářejí dojem divadelního hudebního doprovodu k politicky angažovanému představení alternativní scény. Gun to the Head, s Albornovým piánem, disonantní souhrou zobcových fléten a rozverným refrénem, je jednou ze dvou skladeb uvolněných pro on-line poslech. Výborné jsou waltz Nineteen Seventeen a mužským sborem okořeněná Lady Boston. Pátá v pořadí Great Fire skutečně navozuje atmosféru požáru pomocí zvukových efektů, které připomínají sirény a davy v ulicích. Dojem zmatku ještě násobí klopýtající bicí, mužský sbor a Albornův úpící vokál. Vrcholem alba je smutná a melancholická Ribbons s příjemně skřípající španělou a dovedně aranžovanými varhanami. Na celém albu jsou logicky patrné prvky pocházející z tvorby Blur i Gorillaz, přesto má svérázný charakter a osobitý šarm. Damon Albarn vydal během osmnácti měsíců již třetí plnohodnotné album. Kvalitě Merrie Land však tato nadprodukce nic neubírá.

«»

The Big Bad Blues - 2018

The Big Bad Blues - 2018

Billy Gibbons – chlapík se zrzavým vousem, tmavými brýlemi a kloboukem či čapkou je jedním z významných rockových veteránů. Texasan, narozený v roce 1949, formoval první kapelu hrající více méně psychedelický rock (acid rock) ještě v druhé polovině šedesátých let (The Moving Sidewalks) a podařilo se mu předskakovat Jimimu Hendrixovi a jeho Experience v roce 1968. Kromě muzikantských aktivit je Billy známý svou sběratelskou vášní pro historická auta (Cadillac Series 62 (1948), Chevrolet Impala (1962), Ford Coupe (1950), Ford Thunderbird (1958), a další), kterou sdílí například s dalším významným kytaristou Jeffem Beckem. Světově proslulým se stal založením formace ZZ Top na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Spolu s Dustym Hillem a Frankem Beardem natočili a vydali 15 alb a kromě prodeje více než padesáti miliónů nosičů, se stali známými díky systematicky budované image a okázalé pódiové show.

V letošním roce se Billy F. Gibbons prezentuje nově vydaným albem s názvem The Big Bad Blues. Na albu se objevují dvě skladby Muddyho Waterse a jedna Bo Diddleyho (Crackin´up). Sám Gibbons říká, že největší výzvou při interpretaci  Standing Around Crying (Waters) bylo neznehodnotit odkaz hudebního velikána. Po pravdě ani úvodní skladba není úplně z pera Billyho Gibbonse. V rozhovoru s Paulem Elliottem přiznává, že více než inspirací pro úvodní Missin´ Yo´ Kissin´ byly ručně psané poznámky jeho ženy Gilly Stilwater, které napsala, když Billy stále dokola obehrával stejné tři akordy a nemohl se hnout dál. Celé album obsahuje 11 skladeb a má úspornou stopáž 40 minut. Set list je založen na kombinaci boogie, rock´n´rollu a blues s klidně vedenou, dobře znějící kytarou. Úvodní track má skvělé tempo, druhá My Baby She Rocks je klidnější a příjemně houpavá, Second Line má výborný refrén a v pořadí pátá Let The Left Hand Know je typická svým mile proklamativním textem o tom, že je třeba nechat levou ruku, aby věděla, kam směřuje ta pravá. Trochu neobvykle znějící je verze Rollin´and Tumblin´, napsaná v roce 1929 Hambonem Newbernem (občas připisovaná Muddymu Watersovi). Není snadné tento tisíckrát rearanžovaný song originálně zpracovat, ale na The Big Bad Blues nepůsobí nepatřičně. Mo´ Slower Blues je opravdu pomalým syrovým blues a Hollywood 151 má roztomilý kytarový štym v úvodu a je klasikou v žánru boogie - woogie. Kořeny tohoto stylu sahají až do dvacátých let minulého století, kdy základním nástrojem pro boogie bylo piáno, ale na svém druhém sólovém albu dokazuje Billy F. Gibbons, že kytara funguje v boogie neméně dobře. The Big Bad Blues je velmi dobrou deskou a stojí za to, se k ní po čase vrátit. Příznačný nadhled autora symbolizuje jeho úvaha, podle které, kdyby nebylo ZZ Top, byl by asi spolu s Dustym lékárníkem, ale když už ZZ Top existují, tak ať si je lidé pamatují, protože je baví dělat velký hluk.

«»

Dan Bárta a Robert Balzar Trio.

Dan Bárta a Robert Balzar Trio.

Vlahý podvečer pozdního letního dne 19. září 2018. Janáčkovo nábřeží a na něm útulný a příjemný jazzový a bluesový klub s přiléhavým názvem Jazz Dock. Do klubu se přichází po schodech z nábřeží malým parkem. Kouzelný výhled na Vltavu s možností venkovního posezení u kávy nebo dvojky vína. V deset večer zde má začít koncert Dana Bárty a tria Roberta Balzara. Na dveřích je výmluvná cedulka „Vyprodáno“. Interiér má v zásadě jazzové uspořádání, stolky, židle, prostor pro stojící diváky, bohatě zásobený, decentně osvětlený bar, k tomu nevtíravá obsluha a kromě přiměřeného výběru nápojů a malých jídel i speciální ginový lístek. Kapela jamuje již dlouho před dvaadvacátou hodinou, ale těsně před desátou se objevují technické problémy, a tak samotné představení začíná, slovy hlavního protagonisty, s „akademickým šestnáctiminutovým zpožděním“. Jazz, sám o sobě, je civilním způsobem přenesení povznesené nálady pocházející z aktivního provozování hudby na kultivované publikum, přičemž se samotný hudební žánr na kultivaci podílí.

Koncert trvá cca hodinu a půl i s malým přídavkem. Dan Bárta je vtipným a nonšalantním konferenciérem, ale především výtečným interpretem s výbornou technikou hlasového projevu. V průběhu střídá dva mikrofony, každý s jiným dozvukovým efektem. Většinou používá k jednotlivým songům nápovědu v podobě na zemi rozložených textů a elán dobíjí energetickým nápojem. Přesně intonuje a frázování je dokonale taktované s kapelou. Kromě jazzových kompozic zazní v průběhu večera i verze písně od skupiny Cult, byť v jazzové úpravě. Kapela se úspěšně vyrovnává i s aranží písně No Quarter autorů Jonese, Page a Planta, která se v originále objevila na pátém studiovém albu skupiny Led Zeppelin a získala přídomek „halucinogenní“. Bárta ji brilantně zvládá i díky využití harmonizéru. Příjemná je I´ve got you under my skin (Cole Porter), která existuje v desítkách nejrůznějších verzí, včetně té základní swingové. Kapela hraje se zápalem a strhává publikum, které postupně aplauduje některým sólovým partům. Výtečné výkony kontrabasisty Roberta Balzara a bubeníka Kamila Slezáka tvoří šlapající podklad pro kreativní klavír Jiřího Levíčka. Osvěžující jsou Slezákovy experimenty s různými škrábavými a cinkavými zvuky, ať už na činely nebo s pomocí drobných rolniček, nemluvě o hraní holýma rukama. Hlavní pozornost je ale upřena na Dana Bártu. Jistota v exaltovaných polohách, vnitřní prožitek vyjádřený přirozeným pohybem a souznění s jednotlivými muzikanty jsou výrazné atributy jeho projevu.

Trio Roberta Balzara spolu s frontmanem Danem Bártou tvoří opravdu mimořádnou hudební formaci, která by měla snadno vyprodat i mnohem větší sály.

«»

BRMC - Wrong Creatures

BRMC - Wrong Creatures

Od ledna 2018 je možné si pořídit nové album americké formace Black Rebel Motorcycle Club. Kapela, která si vzala svůj název z filmu The Wild One s Marlonem Brandem si nadělila desku ke svému dvacátému výročí existence. Zásadní milníky života kapely, včetně české stopy v podobě dvou odehraných koncertů, obsahují smrt, nemoc i odloučení. Půl roku po zdařilém koncertu BRMC v pražském klubu SaSaZu, který byl propagací zatím asi nejlepší desky BRMC „Beat the Devil´s Tattoo“ (2010), zemřel na infarkt otec Roberta Beena, Michael, který pracoval pro kapelu jako zvukař. Michael byl zakládajícím členem úspěšné americké kapely The Call a relativně angažovaným hudebním skladatelem (Let the Day Begin – kampaň Ala Gora na prezidentský úřad v roce 2000). Kapele se nevyhnula ani personální výměna. V roce 2008, po vleklých potížích a sporech se s kapelou rozloučil bubeník Nick Jago a nahradila ho Leah Shapiro, která funguje v BRMC dodnes. Životní styl kapely je vysloveně rock´n ´roll. Sami muzikanti tvrdí, že R´N´R je životní rozsudek, je součástí každého svalu těla, každé myšlenky a je vepsaný v každém tahu obličeje opravdového rockera. Takřka rodinné pojetí souboru potvrzuje rozhodnutí kapely na nějaký čas „hibernovat“ poté, co Leah musela podstoupit složitý operační zákrok.

Sanfranciské trio (výjimečně kvarteto) natočilo „Wrong Creatures“ jako svůj osmý počin po pětileté pauze. Bezmála hodinové album obsahuje dvanáct skladeb. Typický, temný projev, který BRMC opustili historicky pouze nakrátko, a to v období nahrávání alba „The Howl“ v letech 2004 – 2006, je samozřejmým průvodním jevem celé desky. Původní vlivy, které kapela přiznává jako inspirující (Led Zepellin, Rolling Stones, Call) jsou slyšet z jednotlivých skladeb stále méně a méně a celkový dojem je kompaktnější a má už svůj copyright. Instrumentální ouvertura DFF je naznačením očekávaného zážitku – kombinace deprese, dunivého spodku, temné patetičnosti a volného prostoru, ať už k prostému zamyšlení nebo astrálnímu rozjímání v rámci jiných světů. Hned druhý a třetí track – Spook a King of Bones jsou ambiciózní písně s dobře vystavěnými strukturami. Spook využívá výrazné echo v základním riffu a obě skladby jsou bohatě oděny do dozvuku (hall). Mají prakticky shodné tempo a logické refrény i verze. Klidnější Haunt má atmosféru Toma Waitse nebo spíše Nicka Cavea. Spojení s Nickem může vést přes producenta Nicka Launaye (kromě Bad Seeds i Arcade Fire). Naléhavost vokálu Roberta Beena podporují decentní kytarové vyhrávky Petera Hayese. Skladba Echo, která opět patří k lyričtějším, byť aranží temně pojatým výtvorům, by mohla být z pera Marillion. Question of Faith postavená na dobré basové lince je skvělou klubovou houpavou písní. Devátou věcí je singlovka Little Thing Gone Wild stylově prezentovaná někde na hraně garážového punku a rock´n´rollu. V textu osvětluje smysl názvu alba, který je mimo jiné odkazem na přemýšlení o smrti a smrtelnosti. V kontrastu je následující Circus Bazooko, využívající manzarovské hammondky, pojatá v tempu pouťového kolotoče. Desku uzavírá trochu překvapivě floydovsky laděná All Rise s klavírním doprovodem. Ani zde nechybí naléhavost projevu a klenuté aranžmá. Po poslechu celého projektu "Wrong Creatures" však nemá daleko do kýče.

Je dobře, že jsou BRMC zpátky. Jejich muzika si zaslouží opakovaný poslech.

 

«»

Proč jsem nešel na Stones?

Proč jsem nešel na Stones?

Trochu se to ve mně pralo. Chtěl jsem a současně jsem se tomu bránil. To, že jsem si v první chvíli myslel, že určitě půjdu, bylo logické. Rolling Stones byly kapelou, se kterou jsem vyrůstal jako člověk i jako muzikant. V šedesátých letech jsem poslouchal jejich rané desky na monofonním gramofonu, nebo na stanici Luxembourg. A když jsem si na burze na Václaváku v roce 1971 koupil svůj první vinyl, tehdejší absolutní novinku „Sticky Fingers“ byl to zásadní okamžik. Svým způsobem jsem dospěl. Smrt Briana Jonese jsem prožíval jako osobní tragédii a celá dlouhá léta jsem se s tím faktem nedokázal úplně smířit. Věděl jsem všechno o Keithovi, Mickovi, Billovi i Charliem a pečlivě jsem sledoval „výběrko“ na druhého kytaristu (po smrti Jonese), které vyhrál Mick Taylor. Znal jsem každou skladbu, většinu jsem uměl zahrát, a hltal jsem informace ze všech dostupných médií. Byl jsem na několika koncertech Stounů, včetně toho přelomového v roce 1990. Poslední, na kterém jsem byl a sledoval výkony členů kapely dalekohledem, mě však naladil jinak. Viděl jsem dokonale zaranžované divadlo, hrané partou miliardářů, kteří předstírají, že reprezentují svou generaci, ale přitom jsou jí na míle vzdálení. Přestal jsem v Rolling Stones vidět to, co mě na nich léta přitahovalo. Rebelství, novátorství, osobitost, inspiraci a symbol svobodomyslnosti. Zůstala jen skvěle šlapající hudební mašina, ve které však nezbylo skoro nic z toho, co bývalo tou přidanou hodnotou k bluesovým a rock´n´rollovým riffům. Rozhodl jsem se, že už na Stones nikdy nepůjdu, abych si zachoval ty dobré vzpomínky. Možná jsem měl tentokrát jít, risknout to a zjistit jestli se nemýlím, ale nebyl to úplně dobrý termín. Vracel jsem se ten den z dovolené a nevěděl jsem přesně, co mě v Praze čeká. Ale po pravdě to nebylo to hlavní. Podstatné byly jiné dva důvody. Lístek za pět tisíc korun (skoro 200 € nebo 165 GBP) a zákaz vnášení jakýchkoli předmětů do hlediště. A já prostě na koncerty bez dalekohledu nechodím. A to, ani když hraje nejvýznamnější kapela všech dob.

«»

Judas Priest - Firepower.

Judas Priest - Firepower.

Velké očekávání novinky metalových veteránů bylo umocněno odchodem K. K. Downinga (66 let) do hudebního důchodu s jeho vlastním vysvětlením, že potřebuje více času na golf. Ne že by ani jiní významní muzikanti neměli své výstřelky, ale přesto většinou dokážou skloubit rodinu, studiové hraní, koncerty a například muškování (Eric Clapton) nebo hraní si s modely vláčků (Rod Stewart). Jednu ze dvou kytar vzal do ruky vedle Glenna Tiptona (70 let) dřívější člen skupiny Lauren Harris´s Band Richie Faulkner (38 let) a je třeba říct, že to zvuku kapely neublížilo. Letošní album s názvem Firepower se po textové stránce vyznačuje kumulací témat týkajících se všech možných živelných i neživelných katastrof a pohrom zahrnujících širokou škálu od totálního zničení úplně všeho až po špatné počasí (Ligthning Strike). Stranou nezůstává násilí, chaos, destrukce, brutalita, zemětřesení, tsunami a další. Obal ostatně víc než naznačuje, že se nebude jednat o selanku. Čtrnácti skladbový set otevírá šlapající Firepower, publikované již v listopadu 2017. Halford je slyšitelně ve formě a dokazuje to i ve všech dalších písních. Řezavý vokál podtržený judasovskými kytarovými riffy spolu s dusající rytmikou (Ian Hill – baskytara, Scott Travis – bicí) jsou hlavní kapelové akvizice, a to nejen této desky. Bezmála sedmašedesátiletý Robert John Arthur Halford je stále symbolem vývoje i setrvalé pozice stylu heavy metal. Vyholená hlava, dříve dlouhé vlasy (podle možností), křivák, kovové doplňky, v zákulisí připravený Harley Davidson, osvědčené rekvizity klasiků metalové scény „Judasů“ nejsou přežitkem a nejen nostalgici si je užívají spolu s kapelou. Autorsky album náleží Tiptonovi, Halfordovi a Faulknerovi. Výborná je Evil Never Dies, která by klidně mohla být na British Steel (1980), byť nikoli zvukově; zajímavá je dvojskladba Guardiens a Rising from Ruins, kde se na začátku ozývá piano a po instrumentální minutovce navazuje baladická harmonie s vícehlasým refrénem a následným návratem k ouvertuře, provázená svižnými sóly obou kytaristů (Faulkner, Tipton). Kromě v rychlém tempu pojatých songů  Necromancer, Flame Thrower nebo Traitors Gate, jsou na albu i klidnější kompozice, z nichž vyčnívá proklamativní Never the Heroes a bilancí zavánějící Sea of Red. Solidními tracky jsou také Spectre a apokalyptická Children of the Sun. Produkce Toma Alloma a Andyho Sneapa kapele nepochybně pomohla vytvořit kvalitní album v rámci metalových standardů a zřejmě vytáhnout skupinu na možné maximum. Osmnáctá řadová deska, jejíž příprava a realizace zabrala řadu měsíců a byla provázena nejrůznějšími prohlášeními současných i bývalých členů kapely (např. K. K. Downinga k Parkinsonově chorobě Glena Tiptona) je významným počinem odkazujícím se na klasický metal a zaslouží si více než jeden poslech.

«»

Gorillaz - Humanz

Gorillaz - Humanz

Celý projekt kolem Gorillaz existuje již dvacet let. Tato virtuální hudební formace sestávající ze čtyř animovaných členů (2-D, Murdoc Niccals, Noodle a Russel Hobbs) má realizováno celkem pět alb, z nichž zatím posledním je v loňském roce vydané Humanz (2017). Z celkem dvaceti šesti tracků musíme odečíst několik vložených meziher (Interlude) a zdařilé intro (I switched my Robot off), abychom se dobrali opravdového hudebního obsahu. Jako vždy se podařilo angažovat zajímavé a invenční hosty, přestože například Sade odmítla se na projektu podílet. Z mnoha, kteří přispěli k nespornému úspěchu alba lze jmenovat např. Anthonyho Hamiltona, kolumbijskou Američanku Kali Uchis, Noela Gallaghera, Grahama Coxona, Grace Jones (Charger), a další. V ryze popové Submission jsou to Danny Brown a Kelela. V proklamativní We got the power s problematickým post mixem hostuje francouzská hudebnice a vokalistka Jehnny Beth, a proto je možné tady zaslechnout i francouzštinu.V pochodové Momentz autora Benjamina Jonese se objevuje hip hopové trio De La Soul. Jamie Hewlett sice v rozhovoru pro časopis Q říká, že Humanz není politickým prohlášením na téma Trump, ale z textů je patrné, že jistý názor se za kreslenými postavami objevuje. Damon Albarn (Blur) intenzivně přemýšlel nad nutností obnovit po sedmileté pauze projekt Gorillaz a v zásadě dvě významné události pomohly opětovnému spojení s J Hewlettem, který je vizuálním guru projektu. Byl to Brexit a americké prezidentské volby. Ale ani účelově odmítaný agitační a aktivizační aspekt nezachraňuje albu požadovaný a potřebný pocit výjimečnosti. Celé album není ani novátorské ani vizionářské tak, jak jsme byli zvyklí. Cosi se vytratilo a kromě dobře odvedené producentské práce a několika skutečně dobrých nápadů zbyl pouze trochu vyčpělý odér excentricity. Projekt sám o sobě není u konce s dechem, dokonce obchodně vykazuje velmi slušné výsledky, ale invenčně rozhodně potřebuje injekci. Přesto je příjemné si album poslechnout a výsledný dojem není tragický.

Komerčně nejúspěšnějšími alby jsou v dějinách Gorillaz „Demon Days“ (2005) a eponymní „Gorillaz“ (2001). V Praze mohli diváci vidět koncert Gorillaz v listopadu 2017. Přes mnoho pozitivních ohlasů přicházejících z Británie a USA nebylo představení v O2 aréně vyprodané.

«»

Příběh jednoho vinylu - I.

Příběh jednoho vinylu - I.

Jane´s Addiction - Ritual De Lo Habitual (1990)

21. srpna 1990 bylo vydáno album a o den později byl zatčen a uvězněn majitel Michiganského obchodu s deskami Rick Berry za distribuování obscénního materiálu. Obal desky skutečně ukazuje mužský a ženský genitál, což evidentně pohoršilo někoho z veřejnosti a podal stížnost na plakát, který ve výloze obchodu propagoval tehdejší novinku.

Grafika obalu je dílem Perryho Farrella a má přímou vazbu na skladbu Three days, která vyšla rovněž jako single. Obrazové ztvárnění je protkáno symbolikou týkající se víkendu, který v roce 1987 strávil frontman kapely Perry Farrell a jeho přítelkyně Casey Niccolli s devatenáctiletou Xiolou Blue. Je to příběh sexu, heroinu a následné tragedie, kdy Xiola v červnu téhož roku umírá na předávkování. Islámský svět a hebrejská kultura jsou další oblasti, ke kterým má Farrell velice blízko. Na obalu se objevují v mnoha symbolech, jako je například Hamsa, potvrzující Farrellův židovský původ a osvětlující jeho teorii o definici židovství: obrazoborectví, monotheismus a víra ve spravedlnost a lidská práva. Mnoho dohadů rovněž způsobil kousek papíru obsahující slovo POSITIVE, který je na pravé straně obalu hned nad černou slepicí (Gallina Negra). Dlouho se kvůli tomu řada lidí domnívala, že je Perry HIV positivní, až se nakonec ukázalo, že je to těhotenský test Farrellovy matky z období, kdy byla těhotná a očekávala narození právě svého syna Perryho.

Obvinění Ricka Berryho bylo následně staženo a vydavatel Warners byl nucen vydat desku s upraveným obalem, na jehož podobě kapela trvala. K názvu desky a jménu skupiny přibyl výňatek z americké ústavy odkazující na svobodu projevu.

Singly související s albem:
1."Stop!"  1990
2."Three Days"  2 srpen, 1990
3."Been Caught Stealing" 15 listopad, 1990
4."Classic Girl" 17 červenec, 1991

«»

Příběh jednoho vinylu - II.

Příběh jednoho vinylu - II.

The Strokes - Is This It (2001)

Americká rocková skupina The Strokes, založená v roce 1998 vydala dosud pět alb, ale za hlavní počin se dá jednoznačně považovat hned to první. Není v žádném případě přehnané tvrdit, že album „Is This It“ z roku 2001 zachránilo rock´n´roll. Sevřeně vedená produkce, ostré kytarové štymy, melodická a přitom hudebně výstižná tvorba jednotlivých písní je evidentní protilátkou k nastupující vlně Nu metalu, reprezentované silnou americkou scénou (Korn, Limp Bizkit, P.O.D.). Bylo velice těžké pro tyto talentované Američany z New Yorku udržet a obhájit vlastní hudební filozofii a přístup v období hutného mixu rap-metalu, trash-metalu, funk-metalu či industrial-metalu. Ale následné úspěchy jejich pokračovatelů, např. The Vines and the Hives, Arctic Monkeys, Libertines, a dalších prokázaly, že nastoupená cesta byla správná. Na rohu 2nd street a Avenue A bylo studio, kde kapela The Strokes (Julian Casablancas, Nikolai Fraiture, Albert Hammond jr. Fabrizzio Moretti a Nick Valensi) album natočila s pracovním nasazením 14 – 18 hodin denně.  Samostatnou kapitolkou je obal desky, na kterém je černobílé foto tehdejší přítelkyně fotografa Colina Lana. Nahé pozadí s rukou v rukavici bylo na tehdejší dobu přiměřeně provokativní. Album následně vyšlo i s jiným přebalem, ale ten původní je důkazem, že obaly vinylových desek byly samostatnou kreativní entitou, která si zaslouží své místo v historii výtvarného umění. Nejeden tehdejší komentář, publikovaný ve významných hudebních časopisech označil zvuk alba za neprofesionální a v zásadě směřující ke zruinování kariéry kapely. Výsledkem však byla platinová deska a druhé místo v žebříčku americké hitparády LP. Písně Hard to Explain, Last Nite a Someday byly vydány jako singly.

Track list:

1. "Is This It" 
2. "The Modern Age"   
3. "Soma" 
4. "Barely Legal" 
5. "Someday" 
6. "Alone, Together" 
7. "Last Nite" 
8. “Hard to Explain" 
9. "New York City Cops" 
10. „Trying Your Luck" 
11. "Take It or Leave It"

«» 

Sting - Be Yourself No Matter What They Say

Sting - Be Yourself No Matter What They Say

Úderem půl desáté, tedy s přesností japonského rychlovlaku, začal prvními tóny koncert jedné z nejvýznamnějších britských hudebních legend. Gordon Matthew Thomas Sumner, známější pod pseudonymem Sting, měl v tu chvíli před sebou devadesátiminutový koncertní set v rámci pražského hudebního festivalu Metronome.

Ten, kdo viděl Stinga vícekrát, rozumí jeho žánrovému vývoji, jako něčemu, co logicky provází život inteligentního rockera, který má za sebou těžké dětství a složitý osobnostní vývoj. Skvěle vybavený vokalista, pro něhož není problémem odehrát celé představení na basovou kytaru a v závěru si střihnout náročný part na španělku. Zručný skladatel a textař, který bravurně zvládl přechod z pozice člena kapely The Police na sólovou dráhu. Spisovatel a příležitostný herec, který si umí udělat legraci sám ze sebe. To všechno je pětašedesátiletý Sting.

Koncert by měl být promem nové desky 57th & 9th, ale není. Hlavní novinkový hit „I Can´t Stop Loving You“ zazní až na konci večera v rámci přídavku, vyfutrovaného megahitem „Every Breath You Take“ (Synchronicity, 1983). Spolu s „50 000“ jsou to jediné věci z aktuálního alba. V porovnání s osvědčenými písněmi z osmdesátých, devadesátých, ale i konce sedmdesátých let působí trochu nepatřičně, jakoby jim chyběl punc novátorství a hudebního rebelství. Celkový dojem z koncertu ale nekazí. Sting má co nabídnout. V modrém tričku, džínách, s čajovým hrnkem postaveným na odposlechu střídá pomalé a svižné songy z období Police s těmi, které vydal sólově. Kromě představení kapely a několika stydlivě šeptnutých „Praha“, se představení obejde bez moderování a politických či aktivistických proklamací, což je sympatické. Zazní prakticky všechno důležité a zásadní ze Stingovy tvorby, snad s výjimkou některých povedených jazzových fúzí z období spolupráce s americkým saxofonistou Branfordem Marsalisem. Nechybí „If I Ever Loose My Faith In You“, „Englishman In New York“, „Shape Of My Heart“ nebo „Spirits In The Material World“. Kapela hraje jistě, s chutí a rodinné vazby mezi členy patrně souhře pomáhají. Osvěžením je tahací harmonika nahrazující klávesy, která se uplatní třeba v „She´s Too Good For Me“ (The Summoner´s Tales, 1993). Pro mě však je vrcholem večera „Roxanne“ (Outlandos d´Amour, 1978) z dílny The Police, která dokumentuje Stingův vliv na vývoj hudby v posledních čtyřech dekádách. Tangové klopýtání a zachraptělý tenor se zřejmě nedají považovat za průvodní znaky nerespektování autorit, které provázelo vlnu new wave a punku, přesto genialita těchto kombinovaných elementů symbolizuje „muzikantský vzdor“ Stinga a The Police. Kontrapunkt, využívání lichých dob a k tomu jednoduché harmonické linie bez instrumentálních ekvilibristik jsou charakteristické rysy Stingova hudebního projevu. Publikum je spokojené a evidentně se dobře baví.

Když už se zdá, že koncert skončil vytleskaným přídavkem, dočkáme se ještě extra přídavku v podobě „Fragile“ (Nothing Like The Sun, 1988). Křehká balada obsahující tklivý příběh korunuje dílo. Stingovi a jeho šesti kolegům se podařilo vytvořit výbornou atmosféru pro necelých deset tisíc diváků, kteří nejen nadšeně aplaudovali a svítili mobilními telefony, ale také si odnesli skvělý hudební zážitek.

«»

Deep Purple - InFinite 2017

Deep Purple - InFinite 2017

7. dubna letošního roku vydala legenda světového rocku, skupina Deep Purple nové album. Jedná se již o dvacátý studiový počin. Skupina se v promu hlásí k evidentní skutečnosti konce své více než padesátileté existence. Většina fotografií je aranžována do zimní atmosféry a evokuje závěrečné období života. V jednom z časopisových titulků hudebníci prohlašují, že jejich důchod bude stejně chaotický jako celá jejich kariéra, ale v prohlášeních týkajících se jejich vzájemných vztahů (především Gillan vs. Blackmore) je to už trochu smířlivější. Vydání alba provází poměrně masivní světové turné, na němž kapela nevynechá ani Prahu. V USA se k ní na několik koncertů připojí Alice Cooper a Edgar Winter Band.

Album InFinite obsahuje v základní verzi deset skladeb, ale existují i varianty s bonusy v podobě DVD, vinylu NOW What?!, trička, nebo s přidanými, dříve nevydanými skladbami. Jména hudebníků vyvolávají skutečně respekt. Ian Gillan - zpěvák, pravověrný rocker, který si zkusil i sólovou dráhu, ale i například Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar (Rice a Lloyd Webber). Don Airey – klávesák, který hrál snad ve všech významných rockových seskupeních a po odchodu Jona Lorda do důchodu je stálým členem kapely. Roger Glover a Ian Paice – rytmická sekce, která nastavila hardrockovou laťku tak vysoko, že na ní většina basáků a bubeníků ani nedosáhne, natož aby ji přeskočila. A konečně Steve Morse – kytarista, který zastává tu citlivou pozici po problematickém, ale geniálním Ritchiem Blackmorovi. Lze konstatovat poměrně snadno, že kapela šlape skvěle. O malinko více než dřív jsou slyšet klávesy a v některých momentech jsou použité rejstříky trochu nečekané, ale celkově to nevadí. Gillan je velmi dobrý, i když na rockera jeho ráže příliš ukázněný. Výtečná je kytara a o rytmice není třeba mluvit, je přesvědčivá. Kvalita a dobrá tradice se projevují spíše v první části desky. Otvírák „Time for Bedlam“ (Bedlam patrně znamená útočiště pro mentálně nemocné a nikoli transkripci slova Bethelem - Betlém) navozuje tajemnou atmosféru pomocí harmonické parafráze chrámových vícehlasů. Skladba byla áčkem singlu, kterým mohli posluchači ochutnat něco z hostiny, která měla teprve přijít. O banket se však nejedná. Ochutnávka je víc než jen spoilerem. Béčko singlu, houpavá „All I´ve Got Is You“ (na albu č. 3), má příjemné kytarové vyhrávky a sympatické tempo. „Hip Boots“ sice vychází ze standardního čtyř čtvrťového schématu, ale „Parplové“ si tu s rytmy poněkud pohrávají a je patrné, že komplikovat kompozici je baví. Album jde s blížícím se koncem s invencí poněkud dolu. Těžko pochopitelný přidaný efekt do Gillanova vokálu ve skladbě „Birds of Pray“ zastiňuje dobrý riff, na němž je skladba vystavěna. Překvapivé je i zařazení „Roadhouse Blues“ z autorské dílny Doors, a to ve verzi, která nepřekonává originál, a navíc má stopáž přesahující šest minut. Jakoby kapele docházel trochu dech. Je sice příjemné slyšet matadory hardrockové hudby a zavzpomínat si, ale od autorů „Smoke on the Water“ nebo „Highway Star“ musíme očekávat víc.

«»

Dagmar Pecková - "WANTED"

Dagmar Pecková - "WANTED"

Vždy v minulosti jsem měl pocit, že Dagmar Pecková je konzervativní reprezentantkou operní scény, která nebude nikdy schopna vystoupit z ulity svého žánru. S trochou nejistoty jsem sledoval marketingovou přípravu na seriál představení s názvem „Wanted“, jehož premiéra se uskutečnila dne 12. 4. 2017 v pražské Lucerně. Dva dny nato jsem si „Wanted“ prožil osobně.

Přibližně devět stovek diváků sledovalo v úvodu představení otevření opony kruhové scény s dominující nakloněnou postelí a kulisou baru, evokující prostředí německého nevěstince. Na stěně baru je možno celou dobu sledovat překlady textů, které jsou zpívány nejen v němčině, ale i ve francouzštině a angličtině. Jednotlivé skladby jsou propojeny průvodním slovem, které většinou pronáší hlavní protagonistka. Dagmar zvládá náročné představení výborně, a to jak pěvecky, tak i herecky. Posluchač jí věří láskyplnou zpověď při mistrně prožité písni Surabaya Johnny, tklivé Youkali, a stejně tak přijme námořnickou šarádu Pirátka Jenny. Kabaretní projev s prvky šantánu sedí operní divě jako ulitý a v několika málo pohybových kreacích spolu s tanečníky z Jednotky rychlého nasazení neztrácí dech ani šmrnc. Dagmar tady zúročuje své zkušenosti s náročnými rolemi, jako například Bizetovou Carmen. Dokonce neruší ani klaunská vložka s padajícím chocholem. Kostýmy většinou podtrhují vizuální ztvárnění jednotlivých písní, a jsou navrhované viditelně s rozmyslem a znalostí dobových reálií. Úžasně působí rozmotané sukně tanečnic představující plachtoví lodí v již zmíněné Pirátce Jenny. Dáša se dobře cítí v mužském oblečení a kombinace sako, brýle a klobouk jí sluší. Mužské role si už ostatně vyzkoušela před lety ve zvláštním tematicky laděném koncertním celku. Skladba Morytát Mackie Messera, Weillova patrně nejznámější píseň z Žebrácké opery (libreto Bertolt Brecht, 1928), zazní v představení dokonce dvakrát, nejprve jako otvírák druhé části představení, v úpravě podobné originálu, a na úplném konci jako duet s Jiřím Hájkem, a to už s přidanými modulacemi a českým textem Jiřího Suchého.

Výběr velkého sálu Lucerny prozrazuje snahu režisérů (M. a Š. Cabani) dotvářet atmosféru představení nejen běžnými jevištními postupy, ale i méně obvyklými prostředky, jako je interiér auditoria a přilehlých prostor. V tomto ohledu snad jen škoda obyčejných plastových kelímků na sekt. Tištěný program, který je zdarma k dispozici na každém sedadle, obsahuje řadu informací, které umožňují lépe se orientovat v časové ose příběhu. „Wanted“ je více méně divadelním kusem, který pro dějovou linii využívá životního příběhu Kurta Weilla. Tento německý komponista symfonické a divadelní hudby, žijící přesně první polovinu dvacátého století, ztělesňuje vše, co se v Německu té doby odehrálo. Etapy jeho života tvoří dobrý leitmotiv písňového recitálu. Osud židovského emigranta s mimořádným nadáním, jehož dílo bylo nacisty zakázáno, a který našel nový domov v USA, si zaslouží pozornosti. Dagmar Pecková zvolila správně nejen téma, ale i způsob projekce vlastních mimořádných pěveckých schopností, okořeněných špetkou ironie a nadhledu. Spolu s výbornými muzikanty, tanečníky, výtečným „kamarádem z noční směny“ Jiřím Hájkem (baryton) a dirigentem Janem Kučerou dala vzniknout svébytnému divadelnímu útvaru, který nutí k zamyšlení, má vysokou kvalitu, ale hlavně baví.

«»

John McLaughlin

John McLaughlin

Anglický kytarista, pětasedmdesátiletý John McLaughlin, se představil 5. března 2017 ve Foru Karlín v Praze. Sedícími diváky skoro zaplněnému hledišti představil John své spoluhráče hned v úvodu, tedy krátce po osmé hodině. Kapela 4th Dimension rozhodně stojí za víc než jen zmínku. Kamerunský baskytarista Etienne M´Bappe (53), hrající v černých látkových rukavicích na pětistrunnou baskytaru, předvedl virtuózní techniku při několika technicky velmi náročných sólech. Indický bubeník Ranjit Barot (61), který se blýskl ve dvou skladbách vynikajícím skatem, je pevným základem rytmiky „Čtvrté dimenze“. Kapitolou samou pro sebe je britský klávesista a bubeník Gary Husband (56). Tento multiinstrumentalista nejen bravurně vyhrává pravou rukou unisona s Johnovou kytarou, ale když je třeba, usedne za druhou bicí soupravu a předvede nejen mimořádné porozumění pro bicí nástroje, ale i smysl pro dynamiku úderu a rytmickou invenci. Dohromady jsou tito pánové vyrovnanými partnery pro hlavní hvězdu, jednoho z nejvýznamnějších kytaristů světa Johna McLaughlina.

Světelně úsporná scéna, příjemný zvuk kapely, dobrá rozlišitelnost jednotlivých nástrojů, skvělé sólové party a viditelné i slyšitelné souznění muzikantů jsou benefity celého koncertu. John, v bílé, v první části představení, ke krku upnuté košili, stojí chvílemi zády k publiku a vychutnává si souhru. Tento zralý matador, který hrál s Milesem Davisem, Pacem De Luciou, Alem di Meolou či Larrym Coryellem, předvádí své typické bleskové běhy po kytarovém hmatníku, zahrnující minimum tahaných tónů, ale o to více citu pro jazzové harmonie. V průběhu takřka dvouhodinového koncertu znějí nové i starší kusy. Je i prostor pro tribute v podobě skladby El Hombre Que Sabia (Moudrý) před třemi lety zemřelému Pacovi De Luciovi. Love and Understanding má vokální part, kterého se účastní všichni hudebníci, ale hlavní linku táhne Barot. Brilantní souhrou rytmiky zaujme například Here Comes the Jiss, naopak nejkomornějším kusem, ve kterém Barot s M´Bappem jen přihlížejí je Light at the Edge, kde vynikne citlivá tvorba tónu, kompozice a jazzová harmonie Johna a Garyho.

Po krátkém přídavku se John McLaughlin loučí s Prahou. Neopomene říct, že máme krásné město, poděkuje spoluhráčům slovy i úklonou a mizí v zákulisí. Další štace je Německo.

«»

 

Stones a jejich nové album Blue and Lonesome

Stones a jejich nové album Blue and Lonesome

Jako by se zhmotnil duch Briana Jonese a cestu zpět do kapely našel Bill Wyman. Rozdíl je snad jen v tom, že Blue and Lonesome není hledáním cesty, jak se od blues odrazit na cestu k osobitému projevu, ale čistě jen potvrzením, že to kluky baví, a že se v blues cítí dobře. Navzdory celkem současně pojatému zvuku ve většině skladeb, je charakter hudebního zážitku velmi retrospektivní. Toto studiové album, které Stones vydávají po více než deseti letech, má některé znaky, které jej odlišují od ostatních. S bravurou zvládnutá Mickova foukací harmonika je určitě jedním z nich. Je jí na desce hodně a určitě to nevadí. Občasné zaškobrtnuté kytarové vyhrávky (záměrně ponechané) v Blue and Lonesome a mírně toporné frázování ostatních nástrojů ve stejné skladbě mají zřejmě dodat pocit autenticity a respektu z bluesové invenční studny autorů skladeb.

Album obsahuje celkem dvanáct písní (na vinylu je pojato jako dvojalbum), které jsou bez výhrady převzaté od starých bluesmanů (Willie Dixon, Jimmy Reed, Eddie Taylor, Howlin Wolf, atd.). Může se pochlubit verzemi, které zachovávají původní atmosféru, ale přidávají stounský charakter, který ze zdánlivě triviálních postupů dělá opus na hranici geniality. Příkladem mohou být All Your Love nebo Little Rain, která by mohla klidně být na Let it Bleed (1967). Hate to See You Go dává vzpomenout na rok 1966 a album After Math, konkrétně skladbu Going Home. Just Like I Treat You je jak vystřižené z vinylových singlů z dob, kdy britské kapely vydávaly podle amerických vzorů bluesově orientované věci mnohdy na obou stranách malých SP desek. Nelze zapomenout na otvírák Just Your Fool, který nás jasně vpraví do toho, co se bude odehrávat dále, a sice do blues v jeho nejryzejší podobě. Nejdelší skladbou je závěrečná I Can´t Quit You Baby. Je to zcela klasická dvanáctka, ze které však právě Jagger dělá emocionálně velmi vypjatou událost. Improvizační schopnosti frontmana kapely se tu projevují ve stejné kvalitě jako dřív.

Rolling Stones natočili toto album rok před vydáním, za zhruba tři dny, v podstatě live, a bez výraznějších playbacků. Kromě Micka, Keithe, Charlieho a Rona si zahrál obvyklý Darryl Jones na basu, Chuck Leavell na klávesy a Matt Clifford rovněž na klávesy. Ve dvou skladbách je slyšet výpomoc Erica Claptona, který ve vedlejším studiu právě točil svojí desku. V diskografii Rolling Stones se jedná o mimořádný počin v tom smyslu, že je možno jej chápat jako tribute ve vztahu k hlavním inspirátorům jejich celoživotního díla. V tomto smyslu se jedná o povedenou desku, která má minimum slabších míst a daří se jí navodit atmosféru bluesového zážitku s kořením Glimmer Twins. Zaslouží si zřejmě i pokračování, o němž se trochu spekuluje. V tvorbě Stones však není Blue and Lonesome ničím převratným, byť zřejmě ani ničím takovým být nemá. Asi nás už nic provokativního nebo novátorského od těchto nezdolných rockerů nečeká. Škoda.

«»

 

Biffy Clyro – Ellipsis

Biffy Clyro – Ellipsis

Měsíc před vydáním svého sedmého studiového alba zahráli skotští Biffy Clyro (čti: bifi klairou) v pražské Lucerně. Nevyprodaný koncert byl nejen plný energie a slušného muzikantského kumštu, ale byl rovněž prezentací několika skladeb z nejnovější desky Ellipsis. Ostatně kapela uvolnila některé ochutnávky z Ellipsis (7/2016) již řadu měsíců předem.

O Biffy Clyro se v posledních třech letech mluví hodně a vesměs v superlativech. Image kapely funguje stejně dobře, jako její hutný, dovedně aranžovaný hudební projev. Bratři Johnstonové (James – basa, Ben – bicí) a Simon Neil (kytara, zpěv) tvoří trio, které splňuje současné požadavky na kapelu, která má umět zaplnit stadióny. Již na předcházejícím vydařeném dvojalbu Opposites (2013) si dali Skoti záležet na tom, aby některé songy obsahovaly karaoke motivy (např. úvodní Captain), které povzbudí publikum k chorálovým kreacím. Na dosud posledním albu je takovýchto pokusů dokonce ještě víc, což trochu sráží jinak sympatickou snahu po tvorbě osobitých melodických postupů. Více patrné je to u klenutých harmonií, kde je  využito vrstvení a násobení nástrojového obsazení  s výrazným refrénem (Wolves of Winter, Don´t Wont, Can´t). Až trochu kýčovitě to působí u střídměji pojatých věcí, jako např. Re-arrange, kde varováním před přeslazením je popové doaranžování digitálních rytmizovaných potlesků. Za použitý popěvek by se určitě nestyděli ani Coldplay. Mezi zdařilé kompozice patří zcela jistě Animal Style, která spolu s úvodní věcí tvoří páteř první části alba. Zajímavé členění refrénové pasáže potvrzuje ambice kapely již brzy sestavit koncertní set list ze samých hitovek. Výrazné, zpěvné refrény zdobí rovněž Flammable a dravější On a Bang. Folkově instrumentovaná Small Wishes s citlivě vystavěnou vokální linkou nechává vyniknout příjemnou barvu Neilova hlasu. Dramatický patos vložený do textu písně People vyznívá trochu přehnaně i s ohledem na text. Trochu zbytečná je reminiscence nudné Different People, titulky druhého CD Opposites. Důstojnou tečkou za invenční a kvalitní deskou je In the Name of the Wee Man. Pokud zatím nebylo možné podle vnějších znaků, například přízvuku, vystopovat cokoli skotského, tak typicky skotské slovíčko „wee“ (mrňavý) naznačuje, že interprety jsou chlapci ze severu Velké Británie.

Biffy Clyro se svými alby postupně vypracovali na úroveň těsně pod Muse, Foo Fighters nebo Coldplay. Jejich poslední počin vykazuje zřetelnou snahu tvořit hity. Kapela je ve výborné formě a deska v zásadě nemá výraznou chybu. A to i přes značné, řadu týdnů trvající, psychické potíže Simona Neila, které vyústily v jeho dlouhodobou tvůrčí impotenci. Za pozornost určitě stojí Wolves of Winter, Animal Style, Small Wishes a In the Name of the Wee Man. Při příští návštěvě ČR by mohli Biffy Clyro vyprodat třeba vršovický Eden.

 «»

Joe Satriani - Forum Karlín 2015

Joe Satriani - Forum Karlín 2015

Joe Satriani začíná být již relativně častým návštěvníkem Prahy. To byl možná důvod, proč jeho poslední koncert navštívilo necelých 2000 posluchačů. Celkovému dojmu z vystoupení tohoto mimořádně nadaného kytarového virtuóza nepomohla ani změna místa konání, ke které došlo patrně kvůli menšímu prodeji vstupenek.

Začátek byl opožděn z organizačních důvodů o půl hodiny. Joe si na svoji šňůru pozval několik předkapel a Praha měla celkem štěstí, že říjnovým předjezdcem byl Dan Patlansky se svou dvoučlennou rytmikou. Patlansky je velmi zručným hráčem na kytaru, což doložil například zajímavým a technicky náročným sólem hraným bez použití pravé ruky. Se svým otlučeným Fenderem Stratocasterem si viditelně rozumí a divácké sympatie byly patrné. Problémem byla v některých okamžicích nejistá intonace jinak příjemně drsného, chraplavého vokálu, ale například svižná singlovka „Backbite“ z alba „Dear Silence Thieves“ (2014) vyzněla přesvědčivě.

Po půlhodinové pauze nastoupil Joe Satriani se svou doprovodnou kapelou. Vystoupení bylo, na rozdíl od těch předcházejících (2009, 2011), trochu více o kapele, a nikoli pouze o Satrianiho sólech. Mike Keneally, který byl před čtyřmi lety zcela v pozadí, se tentokrát prezentoval nejen jako velmi dobrý klávesový hráč, který udivoval unisono hranými běhy levou rukou po hmatníku kytary Gibson SG a pravou rukou po klávesách svého Korgu. Mike rovněž dostal příležitost střihnout si atraktivní sólový kytarový duet se Satrianim v bezmála čtvrthodinové verzi skladby „If I Could Fly“ z alba „Is There Love In Space?“ (2004). Mimochodem jedná se o autorskou záležitost, která byla předmětem soudního sporu mezi Coldplay a Satrianim, kdy Joe, který prokazatelně skladbu připravoval více než deset let, obvinil Chrise Martina z krádeže motivu. Skvělý dojem zanechal Marco Minnemann. Tento pětačtyřicetiletý bubeník, původem z německého Hannoveru, nejen, že pečlivě držel spolu s baskytaristou Bryanem Bellerem šlapající spodek, ale blýskl se vybroušeným sólem, do kterého přidal i hraní na lasturu nebo na stojany od činelů. Celkově koncert nevybočil ze Satrianiho standardu (nezaměňovat s obecným standardem!), a to ani dolu, ale ani nahoru. Výjimku netvořily ani skladby z aktuálního alba „Shockwave Supernova“ (2015), z nichž zazněla například titulní věc, třetí v pořadí „Crazy Joey“ nebo „Butterfly and Zebra“. Publikum reagovalo více například na osvědčenou „Always with me, Always with you“ z alba „Surfin´with the Alien“ (1987) nebo na Flying in a Blue Dream“ ze stejnojmenného alba (1989). Joe tedy k propagaci své poslední  desky přimíchal pár vlastních klasických instrumentálek a výsledkem byl solidní koncert. Na nezbytné tmavé brýle, černé – na konci notně propocené – triko, krásné exempláře kytar značky Ibanez, série JS, bezchybnou hru tohoto bezmála šedesátiletého kytarového kouzelníka jsme si již zvykli, nic to však nemění na tom, že zažít to „live“ je vždy úchvatný zážitek.

«»

Joe Bonamassa - blues!

Joe Bonamassa - blues!

Ten, kdo vážil svou cestu do Fóra Karlín v pondělí, 5. října 2015, nelitoval. Vidět a slyšet absolutní současnou žánrovou špičku je vždy zážitek. Tentokrát si přišli na své milovníci blues. Přibližně 2500 diváků ještě ani nebylo na svých místech, když krátce po osmé hodině večerní první akord kytary Gibson Les Paul zahájil více než dvouhodinové vystoupení, v němž hlavní slovo měl osmatřicetiletý americký bluesový fanatik Joe Bonamassa. Otvírák, hraný v komorním obsazení kytara, basa, bicí obstarala „Spanish Boots“ (album Black Rock, 2010). Autorem této skladby je Jeff Beck, který je jedním z Joeových vzorů a to možná i ze symbolických důvodů, má totiž stejné iniciály J.B. Relativně strohé pódium s odposlechy a čtecím zařízením na texty, přiměřené svícení bez nadbytečných efektů a dobrý zvuk byly přísadami, které provázely celý koncert. Druhá na set listu byla „I Know Where I Belong“ z alba A New Day Yesterday (2000). Výměna kytary za Fender Stratocaster proběhla bleskově a sólo, hrané po druhé sloce této autorské věci, mělo příjemné a citlivé vedení tónů s využitím prakticky celého hmatníku. Ostatně tuto svou schopnost potvrdil Joe Bonamassa v mnoha dalších skladbách. Jeho styl hry sice vychází z klasiky blues, jak ji převádějí či předváděli Eric Clapton, Rory Gallagher či Stevie Ray Vaughan, ale Bonamassa, přes své poměrné mládí, vkládá do harmonií, štymů a postupů svou duši a tím činí svůj projev svébytným, typickým a rozpoznatelným. Hutné skladby, často s prologem v podobě drobných kytarových exhibicí, např. „Hey Baby“ střídají klidná blues, vždy však s důrazem na dynamické efekty. Za příklad může sloužit „Double Trouble“, kde Joe nejprve něžně laská bleděmodrého Gibsona s intarzií svého podpisu na hmatníku, aby v jiném okamžiku mohutným nástupem probral publikum z rozjímání a až do konce vystoupení je už udržel v plné pozornosti. Koncert neměl žádný vyslovený vrchol, což je trochu dáno absencí hitů v diskografii, ale na druhou stranu, v žádném okamžiku, neklesl k hranici nudy. Skladby „Going Down“ s hezky vystavěným klavírním a klávesovým sólem osmašedesátiletého Reese Wynanse, nebo „Love Ain´t a Love Song“ (Different Shades of Blue, 2014) s kytarovým sólem v takřka akustickém provedení, dodaly představení potřebnou různorodost, která bývá občas slabinou žánrově vyhraněných koncertů. Závěr obstaral titul ze stejnojmenného alba „The Ballad of John Henry“ (2009). Joe Bonamassa v saku, teniskách, s nezbytnými slunečními brýlemi představil v polovině večera své spoluhráče. Rytmika báječně šlapala zásluhou jednoho z vůbec nejvytíženějších bubeníků Antona Figa (63 let), a basisty Michaela Rhodese (62 let). Zkušenosti tomuto tandemu rozhodně nechybí, mají za sebou spolupráci s Cockerem, Dylanem, Jaggerem, Brianem Wilsonem a dalšími. Postupně ještě přibyla dechová sekce, ve které dominoval Lee Thornburg na trubku.

Joe Bonamassa přivezl do Prahy, znovu po dvou letech, vyvážený bluesový repertoár, výtečnou kapelu se skvělým bluesovým cítěním a noblesu a eleganci evokující tradice černošského blues. Prostě a jednoduše BLUES.

«»

Jeff Beck - kytarová extratřída

Jeff Beck - kytarová extratřída

Oproti koncertu, který v roce 2011 vidělo něco přes dva tisíce lidí v holešovické aréně, se tentokrát jednalo o pojetím i prostředím jiný zážitek. Zahrada jízdárny Pražského hradu nabídla bezmála patnácti stovkám hudebních fajnšmekrů nejen koncert kytarové legendy, ale i inspirativní prostředí s kulisou Svatovítského chrámu, které Jeff Beck ve svém kratičkém komentáři z pódia několikrát zmínil.

Začátek, krátce po čtvrt na devět, naznačil, že kapela i hlavní protagonista jsou v dobré formě. Bílá, rozhalená košile bez rukávů, zdobená vesta, k tomu tmavé kalhoty se žlutým lampasem a na pravé ruce výrazný náramek. To je image bezmála sedmdesátiletého kytarového mága. Jeho styl se vyznačuje především schopností hrát krásné rovné tóny, ale současně zapojit efekty, které zdánlivě snadné vedení melodické linky ozvláštní o nekopírovatelné detaily. Technika pravé ruky je legendární a sledovat ji při náročných sólech je zážitek. Jednotlivé skladby šly rychle po sobě a v zásadě se obešly bez přehnaných sólových demonstrací. Příjemnou výjimkou byla v úvodní části prezentace sólových schopností Rhondy Smith na basovou kytaru a Jonathana Josepha na bicí (You know you know). Setlist se opíral spíše o starší věci a také o některé absolutní, dosud nevydané novinky, z aktuálně poslední desky zazněl pouze Hammerhead. Celý večer se obešel takřka úplně bez vokálů, a když na ně přece jen na okamžik došlo, mohly být lepší. Vrcholy přišly v druhé polovině večera. Byly to však vesměs verze písní v podobě tribute, a to Little wing, hraná s citem i s respektem k autorovi, A day in the Life, klasické Jeffovo číslo. Absolutní top byla však decentně upravená Cause we have ended as lovers z Beckova výtečného alba blow by Blow (1975). Koncert přinesl rock, orientálně pojatý folk, experimentální jazz, tradicionál, samozřejmě blues a hlavně instrumentální dokonalost ve všech představitelných formách. Nenápadné střídání bílých Fenderů, nenásilná zadní projekce, střízlivá scéna a především skromný, chvílemi až stydlivý projev dnes už opravdového rockového matadora Jeffa Becka ukázaly publiku, jak má vypadat koncert kde je rock nefalšovaným uměním. Závěrečná Brittenova Corpus Christi Carol spolu s ještě jedním vynuceným přídavkem dala zapomenout na technické problémy s vypadnutým zvukem.

Jeff Beck nabídl neuvěřitelně tklivé tóny, krásné představení a popřál nám dobrou cestu zpátky domů. Vyjádřil přání se znovu do Prahy vrátit. Budeme se těšit Jeffe.

«»

B. B. King a John Mayall.

B. B. King a John Mayall.

Polstrované sedačky, vesměs trochu dříve narozené publikum a bluesová klasika, to byly okolnosti nevšedního zážitku návštěvníků pražského Kongresového centra, 12. července. Večer svedl na jedno pódium dvě opravdu velká jména světového blues. V roli speciálního hosta se publiku představil John Mayall se svou renovovanou doprovodnou kapelou Bluesbreakers.

Tento bezmála 78letý britský skladatel, textař, zpěvák, pianista, kytarista a hráč na foukací harmoniku přivezl do Prahy americké bluesové trio R. Athas - kytara, G. Rzab - baskytara a J. Davenport - bicí. Mayallovi evidentně prospěla pauza, kterou si vybral na přelomu let 2008 a 2009. Energie, se kterou odzpíval, odehrál na foukací harmoniku a na klávesy písně jako All your Love (1966), Parchman Farm (1966), Chicago Line (1988), Early in the Morning (2001), California (The Turning Point, 1969), Blues for the Lost Days (1997) nebo z posledního alba Tough (2009) The Sum of Something, by mu mohl leckdo mladší závidět. V černé košili, s korálky na krku a s textovou nápovědou položenou na klávesách byl John nejen připomínkou staré britské bluesové školy, kterou v jeho kapele prošli např. Eric Clapton či Mick Taylor, ale také potvrzením přetrvávající vysoké kvality tohoto opravdového nezmara. Poctivá a s lehkostí hraná sóla kytaristy Rickyho Athase dala skoro zapomenout na zdánlivě nenahraditelného Buddyho Whittingtona, který se v roce 2008 vydal na sólovou dráhu. Dramaturgicky zvládnutý a kompaktní padesátiminutový set byl výtečným začátkem večera.

Po nezbytné pauze nastoupila nejprve čtyřčlenná dechová sekce a po ní kompletní rytmika k úvodním dvěma instrumentálním skladbám, ve kterých se hledali jednak zvukaři, ale také jednotliví muzikanti. Především saxofonisté a hráči na trubku ve svých sólových partech trochu tápou. Pak už pomalým krokem, oděn do zlatého saka přichází ohlašovaný "král blues" B. B. King. Teprve s jeho příchodem dostalo vystoupení pevnější řád, byť se hodně mluvilo a hodně komunikovalo s publikem. Hned v úvodu se žertem B. B. King omluvil, že nemá příliš dobrou angličtinu a řekl, jak se jmenuje a kolik je mu let (85). Když však skoro po pětadvaceti minutách přešlo úvodní slovo s představením kapely neočekávaně ve zpěv, zamrazilo v zádech a ukázala se síla tohoto veterána. Velmi slušný hlasový potenciál se značnou rezervou umožnil hned v úvodní I Need You So ( autor Ivory Joe Hunter) přesvědčit publikum o tom, že sleduje opravdového krále rhythm and blues. Cit pro tón, provázený typickým vibrátem, dráždivý a přitom laskavý zvuk černého Les Paula a k tomu autorská věc Bluesman, krásný kousek pro milovníky této hudby, byl příjemným pokračováním. Těžkosti nastaly ve chvíli, kdy přestal fungovat popruh na kytaře B. B. Kinga a technický personál nebyl k dispozici! Nakonec kombinačky v rukou druhého kytaristy zachránily závěr vystoupení. Po parafrázi Rock me Baby zařadil B. B. King polku You are my Sunshine, kterou trochu rozvolněně věnoval ženské části publika, které si jednoduchý text s elánem pobrukovalo. Setkání s legendou (nositel šesti čestných doktorátů z nejrůznějších amerických univerzit, rock´n´ rollová síň slávy v roce 1987 a mnoho dalších uznání) vždy navodí otázku, jaké to asi bylo před dvaceti nebo třiceti lety. Odpověď je snadná - technicky lepší, nápaditější a hudebně hodnotnější. Přesto to byl parádní večer s vtipným a entuziazmem sršícím hostitelem Rileym B. Kingem a dokonalá ochutnávka starých časů.

«»

Epitaph World Tour, Judas Priest, Whitesnake.

Epitaph World Tour, Judas Priest, Whitesnake.

Více než dvanáct tisíc vyznavačů klasického pojetí heavy metalu přivedla 28. června do O2 Arény dvojice pravověrných interpretů tohoto žánru. Nejprve se představili britští Whitesnake - Coverdale, Aldrich, Beach, Devin, Tichy a Ruedy, a to již krátce po půl osmé. Whitesnake na svých albech vždy inklinovali k melodickému pojetí heavy metalu v podobě propracovaných kytarových riffů s údernou souhrou bicích a baskytary, často za podpory kláves. Tuto polohu reprezentovala například Slide it in - 1984, uvedená rovněž jako bonus na aktuálním albu Forevermore (Navěky) - 2011 nebo Give me all your love - 1988 s výtečným tempem a inovovaným kytarovým sólem. Zazněly rovněž lyrické, ale hutně provedené balady, například Here I go again, mistrovský kousek uvedený na výborném albu Saints & Sinners (1982). Mezi příliš dlouhými sólovými party jednotlivých muzikantů zaujalo sólo na bicí zčásti hrané klouby na rukou (Brian Tichy). Scéně dominoval obal posledního alba Whitesnake a dvě, po stranách umístěné, velkoplošné obrazovky. Zvuk byl bohužel až nečekaně bídný, a tak některé pěvecké kreace jednoho z nejtalentovanějších rockových zpěváků všech dob, trochu unaveného Davida Coverdala, zapadly v hukotu a nešikovně nastaveném hallu. Škoda, čekali jsme víc.

Následující, více než dvouhodinové vystoupení Judas Priest mělo chytrou a fungující dramaturgii. Opomeneme-li nepříliš důvěryhodné tvrzení o úplně posledním turné kapely, podpořené nápaditým titulem Epitaph World Tour, je třeba ocenit zaměření koncertu na dvě přelomové desky JP z odlišných období, a sice British Steel (1980)a Nostradamus (2008). Set list sice obsahoval písně z nejméně dalších sedmi alb, ale sám Rob Halford zdůraznil, že osmdesátá léta byla pro heavy metal zlatým obdobím a kapela proto zahrála z British Steel tři kusy s typickým žiletkovým logotypem za zády. Pro fandy starých časů byla rovněž Heading out to the Highway (Point of Entry - 1981), typický reprezentant stylu té doby s dvojhlasnými kytarovými vyhrávkami. Scéna, laděná vesměs do pekelných barev s kilometry řetězů, ať už reálných nebo zobrazených a Halford stylizovaný do podoby francouzského věštce ze šestnáctého století, Nostradama, to byla kulisa pro skladby z jediného koncepčního alba (2CD)kapely, o které opřeli Judas významnou část představení. Svižné tempo, zvuk skutečně na maximum a dobré výkony hráčů (Tipton, Hill, Travis) včetně nově nastoupivšího kytaristy Richieho Faulknera, který v dubnu vystřídal zakládajícího člena kapely K. K. Downinga, vnímali diváci jako jisté plusy koncertu. Nechyběly osvědčené hity, včetně Breaking the Law (1980) v takřka instrumentální úpravě, Hell Bent for Leather (Killing Machine - 1978) a v samotném závěru Living After Midnight (1980). To už byl na scéně naleštěný Harley a na něm do kůže oděný, šedesátiletý Rob Halford. Judas Priest se loučili na několikrát, jako by se jim ze scény nechtělo. Předvedli strhující podívanou se zajímavými efekty včetně laserů, občas limitovanou zvukem, rozdali desítky trsátek a dokázali, že klasický heavy metal má pořád co nabídnout.

Jeff Beck, rocker a romantik.

Jeff Beck, rocker a romantik.

Dusná červnová středa, předvečer šedesátých sedmých narozenin jedné z mimořádných světových osobností rocku - Jeffa Becka. V Tesla aréně v Holešovicích naslouchá nejprve něco přes dva tisíce posluchačů předkapele, která doprovází kanadskou vokalistku Neemu. Oblíbenkyně Leonarda Cohena má drobné intonační nedostatky, ale celkový dojem zachraňuje, kromě slušného výkonu kapely, nezvyklý a příjemný témbr Neemina hlasu. Krátká přestávka po 33 minut dlouhém setu Kanaďanky umožní dalším příchozím zaujmout místa proti nezvykle, na šířku umístěnému pódiu.

Pár minut po deváté nastupuje nejprve "doprovodná" kapela a po ní Jeff Beck v bílé košili a černém saku s bílým Fenderem na krku. Termín "doprovodná" nevystihuje úlohu tohoto muzikantského výběru. Klávesy Jason Rebello (ex Sting, Phill Collins), bicí Narada Michael Walden a na basu Rhonda Smith, známá svým výrazným hráčským projevem z desetiletého fungování u Prince. Kapela předvádí svou kvalitu hned v úvodních skladbách Plan B (2003) a funkové Led Boots, které se opírají o silné kytarové riffy, ale dávají velký prostor instrumentální ekvilibristice celé rytmiky. Dochází i na skladby z posledního alba Jeffa Becka Emotion & Commotion (2010). Skvěle šlape Hammerhead (2010), esence instrumentálního rocku. V Brittenově Corpus Christi Carol bezchybně souzní Beckova tklivá kytara s Rebellovými bohatými harmoniemi. Nemůže chybět převzatá hitovka People get ready (1965), kterou Jeff kdysi proslavil spolu s Rodem Stewartem. V osobité verzi Rollin´ and Tumblin´se blýskne Rhonda Smith výborným chraplákem, který dodá tomuto tradicionálu potřebné napětí. Jeff Beck hraje většinu času natočen pravým bokem k publiku, o to víc je patrná technika pravé ruky, či spíše palce pravé ruky. Je neuvěřitelné, jaká jistota provází nejen běhy po hmatníku, ale i ovládání hlasitosti zvuku a střízlivé a přesné používání efektů. Postupně dochází i na pocty jiným autorům, ať už se jedná o Beatles (A day in the Life (1967), či Jimmyho Hendrixe (Little Wing- 1967), ve které si pěvecký part střihne Michael Walden, nebo dokonce o tribute k nedožitým šestadevadesátým narozeninám geniálního konstruktéra kytar Lese Paula, pojatý jako half playback s vyhrávkami hranými na klasického Gibsona. Beck si neodpustí předvést své bluesové schopnosti v Brush with the blues a v upravené verzi Cause We´ve ended as Lovers se vrátí k uznávanému albu Blow by Blow z roku 1975. V přídavku zazní nejprve I want to take you higher (Sly & the Family Stone, 1969), a poté očekávaný vrchol večera, úprava skladby Giacomma Pucciniho Nessun Dorma s typicky beckovskou aranží opírající se o klávesové plochy, klenutý, nezaměnitelný zvuk kytary a citlivou, přesnou rytmiku.

Ve více než dvaceti skladbách je vše, co svérázný Brit může nabídnout. Zcela ojediněle vedená melodická linka kytary, cit pro skladbu, harmonii i aranžmá, rockový feeling a precizní souhra s vynikajícími hráči na ostatní nástroje. Dobrý zvuk a střízlivá scéna bez zbytečných efektů pomáhají navodit atmosféru opravdového uměleckého zážitku. Výborný koncert a nezapomenutelný večer.

«»

Joe Cocker - Hard Knocks tour

Joe Cocker - Hard Knocks tour

Šestašedesátiletý rodák z anglického ocelářského města Sheffieldu se představil v pražské O2 aréně 18. listopadu 2010. Úderem deváté hodiny se na plátně za pódiem objevuje typická zpěvákova silueta a nastupuje šestičlenná kapela – rytmika, dvoje klávesy, kytara a saxofon. Dramaturgie večera zahrnuje skladby z nového alba Hard Knocks, kterým publikum uznale aplauduje. Opravdové nadšení a ovace ale přicházejí až s osvědčenými coververzemi, kterým Cockerův nezaměnitelný chraplák dává jakýsi další rozměr a až na výjimky je přetváří na svébytná díla. Prestonova „You are so Beautiful“ nebo „Summer in the City“ od Lovin´Spoonful jsou důkazem, že Joe Cocker dokáže dokonale zúročit své schopnosti a vytěžit z dobrého základu maximum. Méně přesvědčivé jsou úpravy Lennonovy „Come Together“, či McCartneyho „She Came in through the Bathroom Window“. Klasikou je takřka epické zpracování „With a Little Help from my Friends“ Lennona a McCartneyho, které za vydatné pomoci frivolně se pohupujících a výtečně zpívajících backvokalistek pozvolna vede koncert ke dvěma přídavkům.

Asi 9000 diváků dostává 100 minut upřímné muziky s nádechem nostalgie. Joe, který vystupuje v černých pruhovaných kalhotách a černé košili, na které si ke konci vyhrnuje rukávy, si získává sympatie mimo jiné tím, že, až na představení kapely, vůbec koncert nemoderuje a jeho závěrečné zvolání, že znovu přijede, nevyznívá jako prázdná nacvičená fráze. Ti, kteří jsou vzadu, mohou litovat absence velkoplošné projekce, protože viditelné zaujetí a napětí, se kterým Joe Cocker celý večer zvládá je příkladné. Úsporná, avšak působivá scéna, dobrý zvuk, kterému pouze v první části trochu chybí výšky, přesvědčivý výkon hudebníků a vokalistek, a k tomu osobnost Joea Cockera, to je mix, který prostě funguje.

«»