B. B. King a John Mayall.

B. B. King a John Mayall.

 

Polstrované sedačky, vesměs trochu dříve narozené publikum a bluesová klasika, to byly okolnosti nevšedního zážitku návštěvníků pražského Kongresového centra, 12. července. Večer svedl na jedno pódium dvě opravdu velká jména světového blues. V roli speciálního hosta se publiku představil John Mayall se svou renovovanou doprovodnou kapelou Bluesbreakers.

Tento bezmála 78letý britský skladatel, textař, zpěvák, pianista, kytarista a hráč na foukací harmoniku přivezl do Prahy americké bluesové trio R. Athas - kytara, G. Rzab - baskytara a J. Davenport - bicí. Mayallovi evidentně prospěla pauza, kterou si vybral na přelomu let 2008 a 2009. Energie, se kterou odzpíval, odehrál na foukací harmoniku a na klávesy písně jako All your Love (1966), Parchman Farm (1966), Chicago Line (1988), Early in the Morning (2001), California (The Turning Point, 1969), Blues for the Lost Days (1997) nebo z posledního alba Tough (2009) The Sum of Something, by mu mohl leckdo mladší závidět. V černé košili, s korálky na krku a s textovou nápovědou položenou na klávesách byl John nejen připomínkou staré britské bluesové školy, kterou v jeho kapele prošli např. Eric Clapton či Mick Taylor, ale také potvrzením přetrvávající vysoké kvality tohoto opravdového nezmara. Poctivá a s lehkostí hraná sóla kytaristy Rickyho Athase dala skoro zapomenout na zdánlivě nenahraditelného Buddyho Whittingtona, který se v roce 2008 vydal na sólovou dráhu. Dramaturgicky zvládnutý a kompaktní padesátiminutový set byl výtečným začátkem večera.

Po nezbytné pauze nastoupila nejprve čtyřčlenná dechová sekce a po ní kompletní rytmika k úvodním dvěma instrumentálním skladbám, ve kterých se hledali jednak zvukaři, ale také jednotliví muzikanti. Především saxofonisté a hráči na trubku ve svých sólových partech trochu tápou. Pak už pomalým krokem, oděn do zlatého saka přichází ohlašovaný "král blues" B. B. King. Teprve s jeho příchodem dostalo vystoupení pevnější řád, byť se hodně mluvilo a hodně komunikovalo s publikem. Hned v úvodu se žertem B. B. King omluvil, že nemá příliš dobrou angličtinu a řekl, jak se jmenuje a kolik je mu let (85). Když však skoro po pětadvaceti minutách přešlo úvodní slovo s představením kapely neočekávaně ve zpěv, zamrazilo v zádech a ukázala se síla tohoto veterána. Velmi slušný hlasový potenciál se značnou rezervou umožnil hned v úvodní I Need You So ( autor Ivory Joe Hunter) přesvědčit publikum o tom, že sleduje opravdového krále rhythm and blues. Cit pro tón, provázený typickým vibrátem, dráždivý a přitom laskavý zvuk černého Les Paula a k tomu autorská věc Bluesman, krásný kousek pro milovníky této hudby, byl příjemným pokračováním. Těžkosti nastaly ve chvíli, kdy přestal fungovat popruh na kytaře B. B. Kinga a technický personál nebyl k dispozici! Nakonec kombinačky v rukou druhého kytaristy zachránily závěr vystoupení. Po parafrázi Rock me Baby zařadil B. B. King polku You are my Sunshine, kterou trochu rozvolněně věnoval ženské části publika, které si jednoduchý text s elánem pobrukovalo. Setkání s legendou (nositel šesti čestných doktorátů z nejrůznějších amerických univerzit, rock´n´ rollová síň slávy v roce 1987 a mnoho dalších uznání) vždy navodí otázku, jaké to asi bylo před dvaceti nebo třiceti lety. Odpověď je snadná - technicky lepší, nápaditější a hudebně hodnotnější. Přesto to byl parádní večer s vtipným a entuziazmem sršícím hostitelem Rileym B. Kingem a dokonalá ochutnávka starých časů.