Def Leppard a Whitesnake.
Def Leppard a Whitesnake.
Začátek koncertu obstarala reprodukovaná skupina Who. Přímo do tónů generační hymny (My Generation), jejímž autorem i interpretem je tato významná kapela šedesátých let vstupují Whitesnake se svým hard rockem reprezentujícím konec minulého tisíciletí. S typickým hadím logem nad scénou, na hlavách s trvalou ondulací, v kůži a s řetězy u pasu chrlí šest členů ikonické kapely v čele s Davidem Coverdalem solidní hard rock. Slušně zaplněnou O2 arénou zní celá řada nesmrtelných hitů vesměs vydaných v první polovině osmdesátých let. Například Slide It In, Is This Love, Shut Up and Kiss Me, ale hlavně Give Me All Your Love Tonight a mimořádná rocková balada Here I Go Again. Frontman kapely s bundou s nápisem Make Some Fucking Noise sice požaduje po posluchačích, aby dělali hluk, sám však má potíže s intonací a slyšitelně nedává vysoké tóny. Některé skladby by bez vokální výpomoci baskytaristy Michaela Devina a klávesáka Michele Luppiho byly na hraně. Unisona umožňují Davidovi oddechnout si a zvládnout představení celkem se ctí. Osmiminutovou ekvilibristickou exhibici kytaristů Reba Beache a Joela Hoekstry střídá bubenické sólo Tommyho Aldridge, který ke konci své show odhodí paličky do publika a pokračuje v hraní holýma rukama. Celé vystoupení má švih a naplňuje očekávání těch, kteří si přišli připomenout atmosféru osmdesátých let.
Dalšími Brity v pořadí jsou Def Leppard. Pojítkem mezi oběma soubory je kytarista Vivian Campbell, který působil ve Whitesnake v roce 1988 a v současnosti tvoří kytarové duo s Philem Collenem v Def Leppard. První skladba Rocket (1987, Hysteria) dává zapomenout na méně zpěvu ve výsledném mixu. Joe Elliot, který je zakládajícím členem (spolu s nejlepším kamarádem, baskytaristou Rickem Savagem) zpívá s přehledem, i když i on se občas šetří. Vokály jsou předností Def Leppard a vždy byly. Představení se rozbíhá na plné obrátky. Výrazné laserové efekty jsou sice trochu out, ale trojice obrazovek pomáhá v orientaci na pódiu a nabízí zajímavé detaily. Osobitý outfit baskytaristy, tetování Phila Collena, sluchátka s dekorací britské vlajky, jež má na uších jednoruký bubeník Rick Allen. Při vloženém, milém unplugged Two Steps Behind přichází Allen na forbínu bos s malou tamburínkou a vesele se pošťuchuje se spoluhráči. Oprávněnost pověsti tvrdé kapely je zřejmá z provedení High´N´Dry ze stejnojmenné desky (1981) a ze stejného alba je i ostrá Let It Go. Vystoupení dobře šlape a Joe Elliot, který sentimentálně zmiňuje 42 let trvání kapely, chválí Prahu a je nadšen z publika, nepolevuje. Kožené kalhoty, lehké sportovní tenisky, tričko s výrazným dekorem, modrá bunda se zipy a podšívkou kontrastují se zpoceným holým tělem Phila Collena. Mobilní telefony se rozzáří při Bringin on the Heartbreak. Líbí se i desítka (Hysteria) z úspěšného alba Hysteria (1987). Celkově velmi dobré instrumentální výkony, reminiscence hard rocku v melodickém balení a spousta decibelů uspokojily tisíce diváků. Patos závěrečného „Don´t forget us and we do not forget you“ vyznívá z úst Joe Elliota upřímně a sympaticky.
foto: Def Leppard