Diana Krall.

Diana Krall.

 

Moje seznámení s kanadskou zpěvačkou proběhlo někdy v polovině devadesátých let v Montrealu. Bylo to ono klasické jednostranné seznámení, o kterém ví jenom jeden ze seznamovaných, zatímco ten druhý o tom nemá ani zdání. Onen podzim jsem trávil dva týdny na sportovním soustředění v zemi curlingu zaslíbené, tedy Kanadě, a mimo sportovní zápolení jsem spolu se svým týmem chodil do muzeí, na výstavy a také do obchodů. Mimo jiné do HMV (His Masters Voice). Asi to bylo na Rue Sainte Catherine, kde jsme vstoupili do prodejního prostoru, a rázem nás všechny objala příjemná jazzová atmosféra vystupňovaná charismatickým kontraaltem patrně nějaké zralé zpěvačky tmavé pleti. Zeptal jsem se u pokladny, co to posloucháme, a byl jsem odkázán na stojánek s vystaveným obalem cédéčka a podtitulem: „Today you listen to: …“. A tam došlo k tomu seznámení prostřednictvím obrázku na obalu CD.. Jednalo se o druhé studiové album (Only Trust Your Heart, 1995) tehdy třicetileté kanadské jazzmanky, trochu českého příjmení, Diany Krall. Představa vytvořená podle hlasu mi nevyšla. Neváhal jsem a investoval dvacet kanadských dolarů. A nikdy nelitoval.

Stejně tak jsem s jistotou dobré investice, v předstihu pořídil lístek na pražské vystoupení Diany Krall, které se konalo v sobotu, 20. května 2023 v Kongresovém centru. Ještě krátce před začátkem koncertu má ladič v ruce pětistrunnou baskytaru a kontroluje, zda je vše dokonale připraveno. Na ni však vůbec nedojde, protože Robert Hurst si po celé představení vystačí s kontrabasem. Otevřený klavír Steinway & Sons a na něm rozložené listy partitury čekají na hlavní protagonistku. Zaplněný sál, decentní šum a příjemné napjaté očekávání ve vzduchu.

Diana Krall (klavír a zpěv), Anthony Wilson (kytara), Robert Hurst (basa) a Karriem Riggins (bicí) vstupují na pódium, které je stále ještě v polostínu. Vzápětí zazní podmanivý vokál a sto minut jazzu se rozbíhá naplno. Již od prvních tónů je zřejmé, že nepůjde o žádný „easy listening“ jazz. Sólové party, ve kterých se střídají všichni instrumentalisté, jsou výrazné a plné improvizací. Třetí track, All or Nothing At All (Love Scenes, 1997) začíná basovou předehrou, do které se vplétá zachraptělý alt do dlouhých černých šatů oděné zpěvačky. Na jednotlivé nástrojové exhibice zasvěcení posluchači – fajnšmekři - nadšeně reagují aplausem, a stejně tak potleskem vítají první tóny známé, až proslulé filmové melodie Let´s Fall in Love (When I Look in Your Eyes, 1999) autorů Harolda Arlena a Teda Koehlera. Skladba je stará devadesát let, ale čtveřice na pódiu jí dává nový život svým provedením. O frekvenčním propojení mezi interpretkou a publikem svědčí i poznámka zpěvačky/pianistky, že se sice řízla do prstu a musí sundat náplast, ale když udělá nějakou chybu, tak to nevadí. Unisona Diany a Anthonyho ozvláštňují následující Devil May Care (When I Look in Your Eyes, 1999), ve které Diana tvrdí, že je tak šťastná, jak jen může být. Zvláštně pojatá je Cheek to Cheek, rovněž letitá věc, napsaná původně pro taneční hvězdu třicátých let Freda Astaira, zpopularizovaná duetem Elly Fitzgeraldové a Louise Armstronga v roce 1956. Překotné tempo skladby svědčí improvizaci a dává prostor pro ekvilibristické show, avšak původní téma s použitím double beatu trochu mizí.

 Diana Krall je v současnosti jednou z nejlépe prodávaných jazzových hvězd. Ale nejen to. Má řadu ocenění včetně kanadského státního vyznamenání, čestného doktorátu na universitě ve Viktorii a spoustu úspěšných nominací na nejrůznější hudební ocenění. Běžní posluchači, kteří ji znají spíše z nahrávek nebo případně z rádia, si přišli na své především při přídavku I´ve Got You Under My Skin (autor Cole Porter, 1936), který byl interpretačně nejblíže jejím studiovým nahrávkám. Celý večer byl nádherným a silným jazzovým zážitkem, který nadchl zejména ty milovníky žánru, kteří věděli na co jdou.