Dream Theater - 40 let.
Dream Theater - 40 let.
Příští rok to budou čtyři desítky let od vzniku jedné z nejpozoruhodnějších metalových formací všech dob. Bostonská Berklee College of Music měla v osmdesátých letech ve svých řadách - samozřejmě mezi jinými - tři talentované muzikanty a ti se rozhodli založit kapelu. John Petrucci, Mike Portnoy a John Myung spojili své síly i schopnosti a s drobnými průběžnými personálními obměnami vytvořili pětičlennou formaci, která dodnes vystupuje pod názvem Dream Theater (dříve Majesty). A její poslední realizovaný počin se jmenuje Night Terror. Je to pouhé tří týdny, co se tento singl objevil na Youtube v podobě klipu, a hned aktivoval příznivce kapely, kteří si nebyli jisti, co přinese návrat bubeníka Mika Portnoye zpět do kapely po několikaleté přestávce. Night Terror (2024) byl trackem číslo deset při pražském koncertu Dream Theater, a tedy otevíral, po patnáctiminutové přestávce druhou polovinu neobvykle pojatého představení trvajícího celkem tři hodiny a obsahujícího celkem osmnáct skladeb. Hala Fortuna v pražských Holešovicích nebyla zcela zaplněna, ale ten kdo přišel, nelitoval. Americká progresivně metalová skupina oslavuje čtyřicet let své existence a vyrazila na celosvětové turné. V aktuální sestavě jsou kromě zmíněných hudebníků ještě Jordan Rudess (klávesy) a zpěvák James Kevin LaBrie. Po intru a pádu opony začíná první polovina koncertu. Zadní projekce vizuálně provází některé písně, zřejmé je to u čtvrté Mirror (Awake, 1994), kde barevná zrcadla dokreslují celou scénu, na níž dominuje impozantní baterie bicích nástrojů se třemi kopáky. Portnoy ve fialovém tílku s velkou čtyřicítkou na hrudi protáčí levou paličku mezi prsty a viditelně se cítí dobře. Od samého začátku koncertu přesvědčuje rasputinovsky zarostlý John Petrucci svou virtuozitou nejen při sólech, které jsou invenční a současně technicky brilantní, ale i při riffech a podkladech, že je opravdovou megastar metalové kytary. LaBrie zpívá dobře, ale v některých momentech jsou i přes silný hall slyšet nedotažené tóny a jeho hlas zní ve vyšších polohách trochu nepříjemně. Celá kapela hraje výtečně. Další skladba Panic Attack (Octavarium, 2005) začíná basovým nástupem a šestka Barstool Warrior (Distance over Time, 2019) uchvacuje základním kytarovým motivem. Muzikanti střídají nástroje, Myung vezme i šestistrunnou basu například ve Stream of Consciousness (Train of Thought, 2003), Petrucci sedmistrunnou kytaru a Rudess portable keyboards, se kterými se promenuje po pódiu. Petrucciho skladba Hollow Years (Once in a Lifetime, 1998) přináší příjemné zpomalení a propracované kytarové sólo. Skvělou ouverturou na piáno zaujme balada This is the Life (A Dramatic Turn of Events, 2011) autorů Rudesse a Petrucciho, jedna z nejpůsobivějších skladeb koncertu. Mezi zvláštní a současně typické hudební produkce Dream Theater ve smyslu inovativnosti a nekonvenčnosti patří úvod přídavku Act II: Scene Six: Home (Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, 1999) se svou orientální atmosférou. Úplný konec obstarává Pull me Under (Images and Words, 1992), jeden z mála „hitů“ Dream Theater, textově odkazující na Shakespearova Hamleta.
Dream Theater jsou velmi zajímavým souborem, který si zaslouží pozorný poslech svých rytmicky, harmonicky i melodicky excentrických opusů, stejně tak jako textů s nesčetnými odkazy, náznaky a symbolikami.
foto: pražský koncert, 2.11.2024, Fortuna aréna