Epitaph World Tour, Judas Priest, Whitesnake.

Epitaph World Tour, Judas Priest, Whitesnake.

 

Více než dvanáct tisíc vyznavačů klasického pojetí heavy metalu přivedla 28. června do O2 Arény dvojice pravověrných interpretů tohoto žánru. Nejprve se představili britští Whitesnake - Coverdale, Aldrich, Beach, Devin, Tichy a Ruedy, a to již krátce po půl osmé. Whitesnake na svých albech vždy inklinovali k melodickému pojetí heavy metalu v podobě propracovaných kytarových riffů s údernou souhrou bicích a baskytary, často za podpory kláves. Tuto polohu reprezentovala například Slide it in - 1984, uvedená rovněž jako bonus na aktuálním albu Forevermore (Navěky) - 2011 nebo Give me all your love - 1988 s výtečným tempem a inovovaným kytarovým sólem. Zazněly rovněž lyrické, ale hutně provedené balady, například Here I go again, mistrovský kousek uvedený na výborném albu Saints & Sinners (1982). Mezi příliš dlouhými sólovými party jednotlivých muzikantů zaujalo sólo na bicí zčásti hrané klouby na rukou (Brian Tichy). Scéně dominoval obal posledního alba Whitesnake a dvě, po stranách umístěné, velkoplošné obrazovky. Zvuk byl bohužel až nečekaně bídný, a tak některé pěvecké kreace jednoho z nejtalentovanějších rockových zpěváků všech dob, trochu unaveného Davida Coverdala, zapadly v hukotu a nešikovně nastaveném hallu. Škoda, čekali jsme víc.

Následující, více než dvouhodinové vystoupení Judas Priest mělo chytrou a fungující dramaturgii. Opomeneme-li nepříliš důvěryhodné tvrzení o úplně posledním turné kapely, podpořené nápaditým titulem Epitaph World Tour, je třeba ocenit zaměření koncertu na dvě přelomové desky JP z odlišných období, a sice British Steel (1980)a Nostradamus (2008). Set list sice obsahoval písně z nejméně dalších sedmi alb, ale sám Rob Halford zdůraznil, že osmdesátá léta byla pro heavy metal zlatým obdobím a kapela proto zahrála z British Steel tři kusy s typickým žiletkovým logotypem za zády. Pro fandy starých časů byla rovněž Heading out to the Highway (Point of Entry - 1981), typický reprezentant stylu té doby s dvojhlasnými kytarovými vyhrávkami. Scéna, laděná vesměs do pekelných barev s kilometry řetězů, ať už reálných nebo zobrazených a Halford stylizovaný do podoby francouzského věštce ze šestnáctého století, Nostradama, to byla kulisa pro skladby z jediného koncepčního alba (2CD)kapely, o které opřeli Judas významnou část představení. Svižné tempo, zvuk skutečně na maximum a dobré výkony hráčů (Tipton, Hill, Travis) včetně nově nastoupivšího kytaristy Richieho Faulknera, který v dubnu vystřídal zakládajícího člena kapely K. K. Downinga, vnímali diváci jako jisté plusy koncertu. Nechyběly osvědčené hity, včetně Breaking the Law (1980) v takřka instrumentální úpravě, Hell Bent for Leather (Killing Machine - 1978) a v samotném závěru Living After Midnight (1980). To už byl na scéně naleštěný Harley a na něm do kůže oděný, šedesátiletý Rob Halford. Judas Priest se loučili na několikrát, jako by se jim ze scény nechtělo. Předvedli strhující podívanou se zajímavými efekty včetně laserů, občas limitovanou zvukem, rozdali desítky trsátek a dokázali, že klasický heavy metal má pořád co nabídnout.

Joe Bonamassa - blues!

 

Ten, kdo vážil svou cestu do Fóra Karlín v pondělí, 5. října 2015, nelitoval. Vidět a slyšet absolutní současnou žánrovou špičku je vždy zážitek. Tentokrát si přišli na své milovníci blues. Přibližně 2500 diváků ještě ani nebylo na svých místech, když krátce po osmé hodině večerní první akord kytary Gibson Les Paul zahájil více než dvouhodinové vystoupení, v němž hlavní slovo měl osmatřicetiletý americký bluesový fanatik Joe Bonamassa. Otvírák, hraný v komorním obsazení kytara, basa, bicí obstarala „Spanish Boots“ (album Black Rock, 2010). Autorem této skladby je Jeff Beck, který je jedním z Joeových vzorů a to možná i ze symbolických důvodů, má totiž stejné iniciály J.B. Relativně strohé pódium s odposlechy a čtecím zařízením na texty, přiměřené svícení bez nadbytečných efektů a dobrý zvuk byly přísadami, které provázely celý koncert. Druhá na set listu byla „I Know Where I Belong“ z alba A New Day Yesterday (2000). Výměna kytary za Fender Stratocaster proběhla bleskově a sólo, hrané po druhé sloce této autorské věci, mělo příjemné a citlivé vedení tónů s využitím prakticky celého hmatníku. Ostatně tuto svou schopnost potvrdil Joe Bonamassa v mnoha dalších skladbách. Jeho styl hry sice vychází z klasiky blues, jak ji převádějí či předváděli Eric Clapton, Rory Gallagher či Stevie Ray Vaughan, ale Bonamassa, přes své poměrné mládí, vkládá do harmonií, štymů a postupů svou duši a tím činí svůj projev svébytným, typickým a rozpoznatelným. Hutné skladby, často s prologem v podobě drobných kytarových exhibicí, např. „Hey Baby“ střídají klidná blues, vždy však s důrazem na dynamické efekty. Za příklad může sloužit „Double Trouble“, kde Joe nejprve něžně laská bleděmodrého Gibsona s intarzií svého podpisu na hmatníku, aby v jiném okamžiku mohutným nástupem probral publikum z rozjímání a až do konce vystoupení je už udržel v plné pozornosti. Koncert neměl žádný vyslovený vrchol, což je trochu dáno absencí hitů v diskografii, ale na druhou stranu, v žádném okamžiku, neklesl k hranici nudy. Skladby „Going Down“ s hezky vystavěným klavírním a klávesovým sólem osmašedesátiletého Reese Wynanse, nebo „Love Ain´t a Love Song“ (Different Shades of Blue, 2014) s kytarovým sólem v takřka akustickém provedení, dodaly představení potřebnou různorodost, která bývá občas slabinou žánrově vyhraněných koncertů. Závěr obstaral titul ze stejnojmenného alba „The Ballad of John Henry“ (2009). Joe Bonamassa v saku, teniskách, s nezbytnými slunečními brýlemi představil v polovině večera své spoluhráče. Rytmika báječně šlapala zásluhou jednoho z vůbec nejvytíženějších bubeníků Antona Figa (63 let), a basisty Michaela Rhodese (62 let). Zkušenosti tomuto tandemu rozhodně nechybí, mají za sebou spolupráci s Cockerem, Dylanem, Jaggerem, Brianem Wilsonem a dalšími. Postupně ještě přibyla dechová sekce, ve které dominoval Lee Thornburg na trubku.

Joe Bonamassa přivezl do Prahy, znovu po dvou letech, vyvážený bluesový repertoár, výtečnou kapelu se skvělým bluesovým cítěním a noblesu a eleganci evokující tradice černošského blues. Prostě a jednoduše BLUES.