Eric Stanglin and The Juke Joint Heroes.

Klenuté sklepení pražského jazzového klubu Ungelt je zdobené nejrůznějšími artefakty včetně kytar, dechových hudebních nástrojů, obrázků a sošek. Spolu s cihlokamenným zdivem, stolky s dřevěnými židlemi a čtyřicítkou návštěvníků tvořilo kulisu vystoupení bluesové formace The Juke Joint Heroes vedené frontmanem Ericem Stanglinem. Tento Američan z Oklahomy, žijící řadu let v Praze, je kytaristou, zpěvákem a skladatelem zaměřeným na blues, především na to klasické. O komunitě pražských bluesových hudebníků Eric říká, že není příliš velká. „Praha není Chicago.“, říká s úsměvem, „Je tu pár muzikantů hrajících blues, kteří se ale střídají v různých formacích. Když přijdeš za pár dní na jiný můj koncert, patrně aspoň dva hudebníci budou jiní.“  V úvodu představení, které začíná ve čtvrt na deset, je dominantní slide guitar, kterou Eric využívá i v řadě dalších skladeb. Zvuk kapely je úměrný prostoru, jenom foukací harmonika, kterou obstarává Mark Nessmith by mohla být srozumitelnější a zřetelnější. Rytmika funguje spolehlivě, byť s určitou opatrností, která vyplývá z nevelkého množství společně odehraných koncertů. Baskytarista Dmitry Maschkov hraje některé skladby naživo poprvé a se spolehlivým bubeníkem Janem Podzimkem toho příliš mnoho neabsolvoval. Kapela tuto okolnost nikterak nezastírá a takřka před každou skladbou se muzikanti raději ujistí, v jaké tónině se bude hrát. Čtvrtým trackem set listu je v D mol hrané rumba blues se zajímavě vystavěným kytarovým sólem. Projevují se některé vlivy a inspirace, například právě u čtvrté skladby Carlos Santana (Black Magic Women), a v dalších Johnny Winter nebo Rory Gallagher. To je ale u blues běžné, protože většina riffů, štymů, postupů vychází z kořenů, které jsou ještě o pár desítek let starší. Dávné pěvecké i instrumentální vzory ovlivňují pak celé generace mladších hudebníků.

Avizovaná přestávka přichází vynuceně o pár skladeb dříve. Eric ukazuje publiku přetrženou strunu a je jasné, že s tím se hrát nedá. Do druhé části vstupuje kapela svižným rock´n´rollem hraným v C dur. K vlastním skladbám, z nichž tři, jmenovitě Tornado Alley Blues, No Good Doney a Going to Huntsville pocházejí z alba Whistling Past the Graveyard (2012), přibývají věci převzaté vesměs od opravdových bluesových veteránů. Zastoupen je Willie Dixon (Little Red Rooster), Big Bill Broonzy (Key to the Highway), Robert Johnson (Stop Breaking Down) a zejména Elmore James (It Hurts Me Too). Provedení je syrové a přímočaré. V některých skladbách by Eric jistě ocenil pomoc druhého kytaristy, protože stíhat vyhrávky, hrát podklad a zároveň přesně frázovat je takřka nadlidský úkol. Pěvecky je projev založen více na výrazu než na intonaci a tím je vyznění blíže dobovému charakteru klasických bluesových písní. Eric sází spíše na staccato a prakticky nepoužívá dlouhé tóny s tremolem, ani dozvuk. Řada skladeb je tedy více vyprávěná, než zpívaná. Večer plný blues, rock´n´rollu, boogie a v jednom případě i čisté country v podání Erica Stanglina a The Juke Joint Heroes posluchače bavil. Diváci ocenili výkon kapely, hrané skladby i jednotlivá instrumentální sóla potleskem a domů odcházeli spokojeni.