Iron Maiden - po šestnácté v ČR.

Iron Maiden - po šestnácté v ČR.

 

Jedna z ikonických metalových formací, Iron Maiden, odehrála v předposlední květnový den 2023 ve vysočanské O2 Aréně svůj šestnáctý koncert odehraný na území České republiky. Kdo nestíhal, měl možnost přijít ještě další den na stejné místo. Avizovaný zájem o pražský koncert byl natolik velký, že byly vypsány dva termíny, oba s ambicí vyprodání.

Iron Maiden si prošli za dobu své existence (zakladatel Steve Harris, Londýn, rok 1975) řadou personálních změn, odchodů, návratů i vyhazovů. Jedinou stálicí zůstává baskytarista Steve Harris. Současná sestava čítá, kromě basy, hned tři kytaristy (Dave Murrey, Adrian Smith a Janick Gers), bubeníka (Nicko McBrain) a zpěváka (Bruce Dickinson). Na letošní tour pojmenované mnohoznačně The Future Past předskakuje londýnská parta Raven Age, ve které figuruje syn Steva, kytarista George Harris. Toto osvědčené rodinné spojení v podobě supportu fungovalo již před sedmi lety, krátce po vydání debutu Raven Age Darkness Will Rise (2017). Poměrně vlažné přijetí publikem lze přičíst repertoáru, který je tematickým odvarem z Iron Maiden a také trochu nečitelnému zvuku drcenému duněním kopáku. Ke konci setu se zvuk začal lepšit, ale na opakovanou výzvu zpěváka Matta Jamese „Make some f***ing noise!“ reagoval jen málokdo. Pódiově sice Raven Age působí dobře, ale metalová vizáž (krátké vlasy, maximálně culík), tak i komunikace s publikem má rezervy.

Krátce před devátou zazněla do ztemnělého sálu zaplněné arény nejprve reprodukovaná Doctor Doctor (UFO, 1974) přivítaná natěšeným potleskem, a poté ještě Vangelisův Blade Runner (1982). Scéna se pomalu rozsvěcuje a zářivkové aranžmá připomíná systém zvýraznění nouzových východů v letadle. Hutný, ostrý až řezavý zvuk a v prvních dvou skladbách připomínka osmdesátých let a úspěšného alba Somewhere in Time (1986). Této desce a zatím poslední Senjutsu ((2021) jsou věnovány dvě třetiny koncertního setu. Po Caught Somewhere in Time a Stranger in the Strange Land následuje trojice z dvojalba Senjutsu. Publikum trochu stydlivě brouká The Writing on the Wall spolu s trochu zklamaným Dickinsonem a zatím se spíše rozehřívá a čeká na větší hity. Při Days of Future Past a The Time Machine je na hlavní středové projekci několik digitálních budíků a počítadel. Tématem je cestování v čase. Po stranách širokého pódia jsou velkoplošné obrazovky, které střídavě nabízejí detaily muzikantů a záběry do tváří nadšených fanoušků z prvních řad. Ty se rozzáří ještě víc při úvodu hitu The Prisoner (The Number of the Beast, 1982), který obstarává věhlasný recitativ Patricka McGoohana o číslech špionů. „I am a Free Man“ už zní celou halou opravdu upřímně a s nadšením. Před Death of the Celts (Senjutsu, 2021) připomene Dickinson na druhý den naplánované dobročinné fotbalové střetnutí mezi týmem Iron Maiden a týmem legend Slávie Praha a naznačí kdo je favoritem. Značný ohlas mají také skladby Can I Play With Madness (Seventh Son of a Seventh Son, 1988) a Fear of the Dark (Fear of the Dark, 1980). Horní projekce nabízí klasickou hororovou scénku tmavé siluety stromu a měsíce v úplňku. Před výjevem, na vyvýšeném pódiu stojí Bruce Dickinson s kapucou na hlavě. Čtyřiašedesátiletý frontman, který je rovněž pilotem Boeingu 757 a bývalým reprezentantem Británie v šermu zvládá představení pěvecky a v zásadě i pohybově. Jeho základním oděvem na scéně je cípatý kabát neurčité barvy s opaskem, džíny s vnitřním lampasem a triko bez rukávů. To mají ostatně všichni členové kapely vyjma bubeníka. Poslední skladbou základního setu je Iron Maiden z eponymního alba (1980). Z přídavku má kromě efektních ohňů v úvodu Hell on Earth (Senjutsu, 2021) největší úspěch The Trooper (Piece of Mind, 1983). Na cestu domů zazní návštěvníkům už z pohaslého pódia reprodukovaná Always Look on the Bright Side of Life (Monty Python´s Life of Brian, 1979).

 Legendární Iron Maiden předvedli přesvědčivou show s dobrým zvukem, s celou řadou typických změn rytmů s bleskurychle hranými sóly všech tří kytaristů. Více než čtyřicet let aktivního heavy metalu, tisíce koncertů po celém světě a věkový průměr kolem sedmdesáti let jsou na členech kapely znát. Je to soubor, který od roku 1980, kdy předskakoval Judas Priest, nastartoval obrovskou kariéru a s pomocí Martina Birche (producent) se stal jednou z největších metalových kapel všech dob. Je tedy skoro povinností každého příznivce tvrdé muziky postavené na kytarových riffech a vokálu s dlouhými rovnými tóny a typickým tremolem koncert shlédnout. Ale nic víc než příjemná reminiscence to není.