Jeff Beck - kytarová extratřída

Jeff Beck - kytarová extratřída

 

Oproti koncertu, který v roce 2011 vidělo něco přes dva tisíce lidí v holešovické aréně, se tentokrát jednalo o pojetím i prostředím jiný zážitek. Zahrada jízdárny Pražského hradu nabídla bezmála patnácti stovkám hudebních fajnšmekrů nejen koncert kytarové legendy, ale i inspirativní prostředí s kulisou Svatovítského chrámu, které Jeff Beck ve svém kratičkém komentáři z pódia několikrát zmínil.

Začátek, krátce po čtvrt na devět, naznačil, že kapela i hlavní protagonista jsou v dobré formě. Bílá, rozhalená košile bez rukávů, zdobená vesta, k tomu tmavé kalhoty se žlutým lampasem a na pravé ruce výrazný náramek. To je image bezmála sedmdesátiletého kytarového mága. Jeho styl se vyznačuje především schopností hrát krásné rovné tóny, ale současně zapojit efekty, které zdánlivě snadné vedení melodické linky ozvláštní o nekopírovatelné detaily. Technika pravé ruky je legendární a sledovat ji při náročných sólech je zážitek. Jednotlivé skladby šly rychle po sobě a v zásadě se obešly bez přehnaných sólových demonstrací. Příjemnou výjimkou byla v úvodní části prezentace sólových schopností Rhondy Smith na basovou kytaru a Jonathana Josepha na bicí (You know you know). Setlist se opíral spíše o starší věci a také o některé absolutní, dosud nevydané novinky, z aktuálně poslední desky zazněl pouze Hammerhead. Celý večer se obešel takřka úplně bez vokálů, a když na ně přece jen na okamžik došlo, mohly být lepší. Vrcholy přišly v druhé polovině večera. Byly to však vesměs verze písní v podobě tribute, a to Little wing, hraná s citem i s respektem k autorovi, A day in the Life, klasické Jeffovo číslo. Absolutní top byla však decentně upravená Cause we have ended as lovers z Beckova výtečného alba blow by Blow (1975). Koncert přinesl rock, orientálně pojatý folk, experimentální jazz, tradicionál, samozřejmě blues a hlavně instrumentální dokonalost ve všech představitelných formách. Nenápadné střídání bílých Fenderů, nenásilná zadní projekce, střízlivá scéna a především skromný, chvílemi až stydlivý projev dnes už opravdového rockového matadora Jeffa Becka ukázaly publiku, jak má vypadat koncert kde je rock nefalšovaným uměním. Závěrečná Brittenova Corpus Christi Carol spolu s ještě jedním vynuceným přídavkem dala zapomenout na technické problémy s vypadnutým zvukem.

Jeff Beck nabídl neuvěřitelně tklivé tóny, krásné představení a popřál nám dobrou cestu zpátky domů. Vyjádřil přání se znovu do Prahy vrátit. Budeme se těšit Jeffe.