Jeff Beck a Johnny Depp.

Jeff Beck a Johnny Depp.

 

Večerní hudební matiné, konané druhé červencové pondělí v hale O2 Universum mělo za hlavní hvězdu Jeffa Becka a jeho kapelu ve složení Rhonda Smith (basová kytara), Anika Nilles (bicí) a Robert Stevenson (klávesy). Jako zvláštní host byl avizován herec Johnny Depp. Místem konání mělo být původně Forum Karlín, ale oblíbený představitel hlavního hrdiny z pirátské ságy o karibských korzárech byl větším tahákem, než organizátoři původně čekali, tak došlo k přesunu do většího prostoru. Úlohu předkapely vzal na svá bedra Michal Pavlíček s rytmikou a klávesami. Čtyřčlenný ansámbl zahrál více než čtyřicetiminutový set, což se ukázalo jako evidentně přehnané. Zvuk kapely byl spíše mizerný a první tři skladby byly míchány tak, jako by za mixem seděla paní Pavlíčková. Pouze kytara, lehce basa (pětistrunná i šestistrunná), málo bicích a nevýrazné klávesy. Hlavní protagonista v růžové košili se vzorem předváděl rychlé, ale více méně bezúčelné běhy po hmatníku čtyř vystřídaných kytar a nedal vůbec prostor zbytku kapely. Dramaturgickým omylem bylo zařazení zpívaných věcí v samotném závěru. Špatný zvuk a možná i nervozita a smutek z promarněné příležitosti hrát před „beckovským“ publikem se podepsaly na obratem a po právu navždy zapomenutém support vystoupení.

Ve 21,15 nastupuje Jeff Beck a vše je rázem tak, jak má být. Zvukově srozumitelná rytmika v podání dvou vynikajících instrumentalistek, z nichž Rhonda provází Jeffa na turné již více než deset let. Beck je v bílém tričku, plandavých šedomodrých kalhotách, přes krk jednoho ze dvou střídaných bílých Fenderů Stratocasterů. První skladba je Pump (1980) a je výtečná. Skvělé tempo, v souladu s názvem opravdu pumpuje. Ve druhé skladbě Star Cycle použije Jeff „bottleneck“ tedy techniku slide. Diváci živě reagují v pauzách třetího tracku, coveru od Mahavishnu Orchestra You Know You Know, a potleskem oceňují virtuozitu Rhondy Smith při basovém sóle hraném na samém kraji pódia. Zpoza slunečních brýlí na ní dohlíží německá bubenice Anika Nilles, která dostane příležitost ukázat svou vybroušenou techniku později. Jeff Beck rozpláče kytaru pomocí palce, prsteníčku a malíčku ovládající vibrato a volume knoflík v úvodu Where Were You a následující, dokonale tepající Big Block ozvláštní do ruda nasvícená scéna. Devátým songem je Cause We´ve Ended As Lovers – na vinylu první skladba druhé strany desky Blow By Blow (1975). Jeff ji hraje na každém svém koncertě, tedy spoustu let. Pozorný posluchač odhalí drobné improvizační odchylky, kterými si autor osvěžuje geniální kompozici. Po desítce odehraných skladeb se na pódiu objevuje další postava – pirát/herec/kytarista Johnny Depp. Hudba Jeff Beck, slova Johnny Depp a píseň This is a Song for Miss Hedy Lamarr je volným pojítkem mezi první a druhou částí koncertu a „ospravedlňuje“ Deppovu účast na hudebním koncertě kytarového velikána. Text reflektuje osud americko rakouské herečky a vynálezkyně Hedy Lamarrové. S Johnnym tedy přibývá vokální linka do dosavadního soundu. Zpočátku je projev trochu rozpačitý, ale reputaci si „Jack Sparrow“ napravuje v často Jeffem interpretované baladě Little Wing složené Jimim Hendrixem v roce 1967. Poslední před přestávkou je znovu v karmínových odstínech vyvedená The Death and Resurrection Show (Killing Joke, 2003), s hutným šlapajícím spodkem a mohutným finále. Přídavek obsahuje obligátní Corpus Christi Carol (Benjamin Britten) a na úplně poslední track koncertu se vrací Johnny Depp na pódium, aby odvedl vokální part v obligátním patetickém opusu A Day in the Life (Beatles, 1967, Sgt Pepper´s Lonely Hearts Club Band).

První část koncertu byla lepší než druhá. Především po dramaturgické stránce. Čistší projevem a zajímavější instrumentací. Jeff Beck je i ve svých sedmdesáti osmi letech ve výborné formě a sledovat jeho hudební ekvilibristiku je pro každého znalce a fanouška zážitek. Příchodem Johnnyho Deppa na pódium se změnila atmosféra, pozornost byla roztříštěna mezi více objektů, zvuk se zahustil a znepřehlednil. Depp chvílemi působil trochu bezradně, a to pohybově, hráčsky i pěvecky. Pokud je ale smyslem jeho angažmá po boku Jeffa Becka nabídnout ukázku zvládnutého hereckého partu zpívajícího kytaristy, došlo k naplnění. Publikum si nezvyklé spojení nesourodých osobností užilo a odcházelo spokojené. Celkově byl večer zajímavou konfrontací různorodostí a krom mimořádného hudebního zážitku přinesl i řadu témat k zamyšlení. Jeff Beck zvládl svůj part dokonale a byl opět brilantní.

viz recenze uveřejněné dříve -  Jeff Beck 2011 a 2014