Jeff Beck, rocker a romantik.

Jeff Beck, rocker a romantik.

 

Dusná červnová středa, předvečer šedesátých sedmých narozenin jedné z mimořádných světových osobností rocku - Jeffa Becka. V Tesla aréně v Holešovicích naslouchá nejprve něco přes dva tisíce posluchačů předkapele, která doprovází kanadskou vokalistku Neemu. Oblíbenkyně Leonarda Cohena má drobné intonační nedostatky, ale celkový dojem zachraňuje, kromě slušného výkonu kapely, nezvyklý a příjemný témbr Neemina hlasu. Krátká přestávka po 33 minut dlouhém setu Kanaďanky umožní dalším příchozím zaujmout místa proti nezvykle, na šířku umístěnému pódiu.

Pár minut po deváté nastupuje nejprve "doprovodná" kapela a po ní Jeff Beck v bílé košili a černém saku s bílým Fenderem na krku. Termín "doprovodná" nevystihuje úlohu tohoto muzikantského výběru. Klávesy Jason Rebello (ex Sting, Phill Collins), bicí Narada Michael Walden a na basu Rhonda Smith, známá svým výrazným hráčským projevem z desetiletého fungování u Prince. Kapela předvádí svou kvalitu hned v úvodních skladbách Plan B (2003) a funkové Led Boots, které se opírají o silné kytarové riffy, ale dávají velký prostor instrumentální ekvilibristice celé rytmiky. Dochází i na skladby z posledního alba Jeffa Becka Emotion & Commotion (2010). Skvěle šlape Hammerhead (2010), esence instrumentálního rocku. V Brittenově Corpus Christi Carol bezchybně souzní Beckova tklivá kytara s Rebellovými bohatými harmoniemi. Nemůže chybět převzatá hitovka People get ready (1965), kterou Jeff kdysi proslavil spolu s Rodem Stewartem. V osobité verzi Rollin´ and Tumblin´se blýskne Rhonda Smith výborným chraplákem, který dodá tomuto tradicionálu potřebné napětí. Jeff Beck hraje většinu času natočen pravým bokem k publiku, o to víc je patrná technika pravé ruky, či spíše palce pravé ruky. Je neuvěřitelné, jaká jistota provází nejen běhy po hmatníku, ale i ovládání hlasitosti zvuku a střízlivé a přesné používání efektů. Postupně dochází i na pocty jiným autorům, ať už se jedná o Beatles (A day in the Life (1967), či Jimmyho Hendrixe (Little Wing- 1967), ve které si pěvecký part střihne Michael Walden, nebo dokonce o tribute k nedožitým šestadevadesátým narozeninám geniálního konstruktéra kytar Lese Paula, pojatý jako half playback s vyhrávkami hranými na klasického Gibsona. Beck si neodpustí předvést své bluesové schopnosti v Brush with the blues a v upravené verzi Cause We´ve ended as Lovers se vrátí k uznávanému albu Blow by Blow z roku 1975. V přídavku zazní nejprve I want to take you higher (Sly & the Family Stone, 1969), a poté očekávaný vrchol večera, úprava skladby Giacomma Pucciniho Nessun Dorma s typicky beckovskou aranží opírající se o klávesové plochy, klenutý, nezaměnitelný zvuk kytary a citlivou, přesnou rytmiku.

Ve více než dvaceti skladbách je vše, co svérázný Brit může nabídnout. Zcela ojediněle vedená melodická linka kytary, cit pro skladbu, harmonii i aranžmá, rockový feeling a precizní souhra s vynikajícími hráči na ostatní nástroje. Dobrý zvuk a střízlivá scéna bez zbytečných efektů pomáhají navodit atmosféru opravdového uměleckého zážitku. Výborný koncert a nezapomenutelný večer.