Joe Bonamassa - blues!

Ten, kdo vážil svou cestu do Fóra Karlín v pondělí, 5. října 2015, nelitoval. Vidět a slyšet absolutní současnou žánrovou špičku je vždy zážitek. Tentokrát si přišli na své milovníci blues. Přibližně 2500 diváků ještě ani nebylo na svých místech, když krátce po osmé hodině večerní první akord kytary Gibson Les Paul zahájil více než dvouhodinové vystoupení, v němž hlavní slovo měl osmatřicetiletý americký bluesový fanatik Joe Bonamassa. Otvírák, hraný v komorním obsazení kytara, basa, bicí obstarala „Spanish Boots“ (album Black Rock, 2010). Autorem této skladby je Jeff Beck, který je jedním z Joeových vzorů a to možná i ze symbolických důvodů, má totiž stejné iniciály J.B. Relativně strohé pódium s odposlechy a čtecím zařízením na texty, přiměřené svícení bez nadbytečných efektů a dobrý zvuk byly přísadami, které provázely celý koncert. Druhá na set listu byla „I Know Where I Belong“ z alba A New Day Yesterday (2000). Výměna kytary za Fender Stratocaster proběhla bleskově a sólo, hrané po druhé sloce této autorské věci, mělo příjemné a citlivé vedení tónů s využitím prakticky celého hmatníku. Ostatně tuto svou schopnost potvrdil Joe Bonamassa v mnoha dalších skladbách. Jeho styl hry sice vychází z klasiky blues, jak ji převádějí či předváděli Eric Clapton, Rory Gallagher či Stevie Ray Vaughan, ale Bonamassa, přes své poměrné mládí, vkládá do harmonií, štymů a postupů svou duši a tím činí svůj projev svébytným, typickým a rozpoznatelným. Hutné skladby, často s prologem v podobě drobných kytarových exhibicí, např. „Hey Baby“ střídají klidná blues, vždy však s důrazem na dynamické efekty. Za příklad může sloužit „Double Trouble“, kde Joe nejprve něžně laská bleděmodrého Gibsona s intarzií svého podpisu na hmatníku, aby v jiném okamžiku mohutným nástupem probral publikum z rozjímání a až do konce vystoupení je už udržel v plné pozornosti. Koncert neměl žádný vyslovený vrchol, což je trochu dáno absencí hitů v diskografii, ale na druhou stranu, v žádném okamžiku, neklesl k hranici nudy. Skladby „Going Down“ s hezky vystavěným klavírním a klávesovým sólem osmašedesátiletého Reese Wynanse, nebo „Love Ain´t a Love Song“ (Different Shades of Blue, 2014) s kytarovým sólem v takřka akustickém provedení, dodaly představení potřebnou různorodost, která bývá občas slabinou žánrově vyhraněných koncertů. Závěr obstaral titul ze stejnojmenného alba „The Ballad of John Henry“ (2009). Joe Bonamassa v saku, teniskách, s nezbytnými slunečními brýlemi představil v polovině večera své spoluhráče. Rytmika báječně šlapala zásluhou jednoho z vůbec nejvytíženějších bubeníků Antona Figa (63 let), a basisty Michaela Rhodese (62 let). Zkušenosti tomuto tandemu rozhodně nechybí, mají za sebou spolupráci s Cockerem, Dylanem, Jaggerem, Brianem Wilsonem a dalšími. Postupně ještě přibyla dechová sekce, ve které dominoval Lee Thornburg na trubku.

Joe Bonamassa přivezl do Prahy, znovu po dvou letech, vyvážený bluesový repertoár, výtečnou kapelu se skvělým bluesovým cítěním a noblesu a eleganci evokující tradice černošského blues. Prostě a jednoduše BLUES.

«»