Joe Bonamassa - v Praze po osmi letech.

 

Joe Bonamassa - v Praze po osmi letech.

 

Reese Wynans, pětasedmdesátiletý klávesista je impozantní figurou. Přes jeho relativně vysoký věk nemohl Joe Bonamassa sáhnout po vhodnějším instrumentalistovi. Doporučením, ke kterému není co dodat, je Reesovo působení v legendární kapele Double Trouble Stevieho Ray Vaughana a také řada dalších skvělých spoluprací. Josh Smith je „druhým“ kytaristou v sestavě kolem šestačtyřicetileté americké bluesové ikony současnosti. Úvozovky jsou jistě na místě, v roce 2019 umístil časopis World Guitar Joshe na šestnácté místo mezi nejlepšími bluesovými kytaristy na světě. Tento zemitý chlapík v klobouku hrající střídavě na dvě stejné, jen barvou odlišené kytary značky Ibanez, předvedl řadu hbitých a dobře vystavěných sól. Tyto hvězdy angažoval Joe Bonamassa pro své evropské turné 2023.

Spolu s bluesovým titánem (doslovná citace z webové prezentace Joea Bonamassy) zazářili i ostatní členové kapely, a to hned od úplného začátku koncertu v karlínském Fóru, do kterého si třetího května 2023 našlo cestu něco přes dva tisíce vyznavačů blues. S obvyklou přesností a bez předkapel zahájil hlavní protagonista koncert svým oblíbeným otvírákem Evil Mama (Redemption, 2018). Poznávací znamení - tmavý oblek, černé brýle a na krku zlatý Gibson Les Paul osazený strunami Ernie Ball. Chvilku trvalo, než si sedl zvuk, ale pak už fungoval celých sto deset minut bez jakýchkoli problémů. Třináct skladeb včetně přídavku, odehraných za necelé dvě hodiny, se může zdát málo, ale jenom prvních šest písní zabralo plných padesát minut a nedá se říct, že by šlo o umělé natahování stopáže. Druhá hraná věc, Dust Bowl  (Dust Bowl, 2011) je hraná Joem na červený Epiphone Gibson ES-335 s kapodastrem na pátém pražci. Houpavé tempo, a oproti prvnímu tracku jiný zvukový rejstřík prozrazují promyšlený scénář vystoupení. Ve třetí skladbě Love Ain´t a Love Song (Different Shades of Blue, 2014) se projeví kvalita dvou backvokalistek oděných do černých kalhot a béžových halenek se stříbrnými flitry. Výraznější a více využívaná je napravo stojící Australanka Jade McRae. Kytarové sólo zvukově a zabarvením připomíná klávesy a pro diváky je to výzva ke sledování, kdo je opravdu sólistou. Self-Inflicted Wounds (Redemption, 2018) zní především ve vokálech velmi americky a je zakončena pěveckou parádou v podání Jade McRae. The Heart that Never Waits (Time Clocks, 2021) je první a jedinou skladbou z nejnovějšího alba. Joe hraje na Fender Telecaster a na konci si na pár vteřin sundá brýle, což diváci odmění zvláštním potleskem. I Want to Shout About It, autor Coco Montoya (2017),  by si zasloužilo originální dechovou sekci, ale na pražském koncertě ji nahrazují klávesy a druhá kytara. Následuje další cover, a sice Double Trouble (Muddy Wolf at Red Rocks, 2015), která zazněla i před osmi lety na dosud posledním Bonamassově pražském představení. Prožitek z každé odehrané noty se zračí ve tváři a přeměňuje se do vrásek a záhybů kolem úst a očí. Dosavadní průběh bez pauzy je přerušen představením kapely, při kterém se dozvíme, že většina muzikantů je z Los Angeles (California) a jsou nejlepšími ve své generaci. Jedním z vrcholů večera je A Conversation with Alice (Royal Tea, 2020), která skrývá příběh kytaristy a jeho psycholožky. Vcelku střízlivá scéna začíná měnit barvy a spoty se opírají do publika, které nadšeně aplauduje bubenickým, basovým a zejména klávesovým sólům. Na cover Toma Waitse Jockey Full of Bourbon už navazuje předposlední věc základního setu Lonely Boy (Royal Tea, 2020) s pestrou mozaikou ukázek individuálních schopností hráčů na jednotlivé nástroje. Just Get Paid (Shepherd Bush Empire, 2007, cover ZZ Top) symbolicky uzavírá stovku minut prvotřídního blues s předvedenou virtuosní a vytříbenou kytarovou technikou a báječně šlapající kapelou. Evidentně příjemná atmosféra panující na pódiu se přenáší do publika, a to bez váhání vyslyší naznačenou výzvu ke standing ovation a povstane k uctění umění amerického bluesového mága Joea Bonamassy a jeho spoluhráčů. Ten na oplátku slíbuje brzký návrat a jeden koncertní večer navíc. Přídavek obstarává skladba Sloe Gin ze stejnojmenného alba (2007).

 Bluesový koncert sezóny naplnil očekávání a nabídl nejvyšší možnou kvalitu. Výzva adresovaná poslední skladbou budiž vyslyšena, jen někde sehnat trnkový gin a dát si jednu sklenku na zdraví, spolu s přáním brzkého shledání.