Judas Priest - Firepower.

Judas Priest - Firepower.

 

Velké očekávání novinky metalových veteránů bylo umocněno odchodem K. K. Downinga (66 let) do hudebního důchodu s jeho vlastním vysvětlením, že potřebuje více času na golf. Ne že by ani jiní významní muzikanti neměli své výstřelky, ale přesto většinou dokážou skloubit rodinu, studiové hraní, koncerty a například muškování (Eric Clapton) nebo hraní si s modely vláčků (Rod Stewart). Jednu ze dvou kytar vzal do ruky vedle Glenna Tiptona (70 let) dřívější člen skupiny Lauren Harris´s Band Richie Faulkner (38 let) a je třeba říct, že to zvuku kapely neublížilo. Letošní album s názvem Firepower se po textové stránce vyznačuje kumulací témat týkajících se všech možných živelných i neživelných katastrof a pohrom zahrnujících širokou škálu od totálního zničení úplně všeho až po špatné počasí (Ligthning Strike). Stranou nezůstává násilí, chaos, destrukce, brutalita, zemětřesení, tsunami a další. Obal ostatně víc než naznačuje, že se nebude jednat o selanku. Čtrnácti skladbový set otevírá šlapající Firepower, publikované již v listopadu 2017. Halford je slyšitelně ve formě a dokazuje to i ve všech dalších písních. Řezavý vokál podtržený judasovskými kytarovými riffy spolu s dusající rytmikou (Ian Hill – baskytara, Scott Travis – bicí) jsou hlavní kapelové akvizice, a to nejen této desky. Bezmála sedmašedesátiletý Robert John Arthur Halford je stále symbolem vývoje i setrvalé pozice stylu heavy metal. Vyholená hlava, dříve dlouhé vlasy (podle možností), křivák, kovové doplňky, v zákulisí připravený Harley Davidson, osvědčené rekvizity klasiků metalové scény „Judasů“ nejsou přežitkem a nejen nostalgici si je užívají spolu s kapelou. Autorsky album náleží Tiptonovi, Halfordovi a Faulknerovi. Výborná je Evil Never Dies, která by klidně mohla být na British Steel (1980), byť nikoli zvukově; zajímavá je dvojskladba Guardiens a Rising from Ruins, kde se na začátku ozývá piano a po instrumentální minutovce navazuje baladická harmonie s vícehlasým refrénem a následným návratem k ouvertuře, provázená svižnými sóly obou kytaristů (Faulkner, Tipton). Kromě v rychlém tempu pojatých songů  Necromancer, Flame Thrower nebo Traitors Gate, jsou na albu i klidnější kompozice, z nichž vyčnívá proklamativní Never the Heroes a bilancí zavánějící Sea of Red. Solidními tracky jsou také Spectre a apokalyptická Children of the Sun. Produkce Toma Alloma a Andyho Sneapa kapele nepochybně pomohla vytvořit kvalitní album v rámci metalových standardů a zřejmě vytáhnout skupinu na možné maximum. Osmnáctá řadová deska, jejíž příprava a realizace zabrala řadu měsíců a byla provázena nejrůznějšími prohlášeními současných i bývalých členů kapely (např. K. K. Downinga k Parkinsonově chorobě Glena Tiptona) je významným počinem odkazujícím se na klasický metal a zaslouží si více než jeden poslech.