Judas Priest, Saxon, Uriah Heep.

Rob Halford označil Judas Priest za veterány heavy metalu s ohledem na to, že tento styl je na hudební scéně přítomen 50 let. Je samozřejmě otázkou, co budeme považovat za ten úhelný okamžik zrození fenoménu přímočaré tvrdé muziky založené na kytarových riffech, šlapající rytmice, ostrých vokálech a pódiové prezentaci spojené s kůží, černou a červenou barvou, pyrotechnickými efekty, a v případě Judas Priest dokonce i s nastartovanou motorkou na forbíně. Jisté je, že už půl století mají fanoušci stylu navazujícího na hard rock hodně materiálu k poslechu.

Na samém konci března 2024 se příznivci metalu setkali v O2 aréně s malým, ale reprezentativním výběrem tradičního heavy metalu. Trojkoncert uváděný pod názvem Metal Masters zahájili Uriah Heep, londýnské uskupení založené v roce 1969 Mickem Boxem, který je v kapele dodnes. Kapela se do dnešní metalové podoby postupně vyvinula od progresivního rocku a hard rocku. „Uriáši“ hrají osm skladeb. Zpěvák Bernie Shaw s bříškem upnutým v černé košili, obut do výrazných špičatých červených bot na podpatku zpívá skvěle. Snad jen s výjimkou třetí věci Rainbow Demon (Demons & Wizards, 1972), kde mu barytonový rejstřík úplně nesedí. Druhá polovina setu je méně metalová a je ryzí sázkou na jistotu v podobě klasického repertoáru Gypsy (Very´eavy... Very´umble, 1970), Demons & Wizards, 1972) a samozřejmě Lady in Black (Salisbury, 1970), která za vydatné pomoci publika úvodní třetinu minifestivalu uzavírá. Milou vsuvkou je pochvala, kterou Mick Box vyslovil směrem k českým výrobcům akustických kytar Furch, a také několik českých slov – "Děkuji Praha, dobrou noc."

Pořadatelé ohlásili vyprodaný koncert již několik týdnů předem, a až na volná místa v klubovém patře je opravdu nabito. Věkový průměr diváků je zřetelně nad padesát a mnozí dávají najevo svou příslušnost ke komunitě tričky s metalovou či rockovou tematikou, účesem nebo jemným make-upem. Druhými vystupujícími v pořadí jsou Saxon. Tato ryze heavy metalová britská skupina se za bezmála padesát let existence nikdy svému stylu nezpronevěřila. Má za sebou bezpočet úspěchů v podobě vyprodaných turné, prvních míst na žebříčcích i pozic hlavních hvězd na řadě festivalů. Pódium se proměňuje na klasickou hradbu reprobeden Marshall rozmístěných za kapelou, barevně převažuje červená a nad hlavami muzikantů svítí obří logo kapely. Po úvodní Hell, Fire and Damnation ze stejnojmenného alba (2024) následuje Motorcycle Man (Wheels of Steel, 1980). Zvuk se nedaří zvládnout a do posluchačů se řítí jedna velká hlučná koule. Šestá v pořadí je Madame Guillotine (Hell, Fire and Damnation, 2024), kde je náhle kapele rozumět. Biff Byford v třířadém saku se rozšafně prochází mezi muzikanty a zpívá o useknutých hlavách v košíku. Vzápětí se v úvodu jedné z metalových hymen Denim and Leather ze stejnojmenné desky (1981) spojuje s kytaristy Scarrattem a Tatlerem a synchronizovaně mávají svými kšticemi. Biff dává publiku vybrat z několika songů, ale posléze sám rozhoduje o Broken Heroes (Innocence is No Excuse, 1985). Závěr setu obstarávají Wheels of Steel (Wheels of Steel, 1980) a Princess of the Night (Denim and Leather, 1981). Chybí avizovaná Strong Arm of the Law, což je škoda. Na dojmu ze Saxon se podepisuje kolísavý zvuk a nesrozumitelnost nástrojů.

Po pauze přicházejí hlavní protagonisté, Judas Priest. Legenda se zrodila v roce 1969 v Birminghamu. Říká se, že jejich šesté studiové album British Steel, vydané v roce 1980 definovalo heavy metal jako hudební styl. Rozjezd setu, na podiu s několika zadními projekcemi, je důrazný a přímočarý. Novinka Panic Attack (Invincible Shield, 2024) s textem obsahujícím zmínky o moderních technologiích, mimozemšťanech i revolučním vnímání světa se po minutovém instrumentálním úvodu stará o rozpohybování davu. Jedna z nejvýznamnějších skladeb heavy metalového archívu je Breaking the Law (British Steel, 1980) autorů Halforda, Downinga a Tiptona. Rob Halford o ní říká, že jí nemohou ze seznamu vyřadit, protože by to neobstálo u fanoušků. Je tedy v pořadí čtvrtá, ale kapela ji hraje v mírně rychlejším tempu a s drobnými úpravami, které jí příliš neprospívají. Glenn Tipton a Richie Faulkner hrají na kytary šípového tvaru a pozadí jim dělají různé obrazové variace na ohňové efekty – Love Bites (Defenders of the Faith, 1984). Skvělá je Turbo Lover (Turbo, 1986) provázená na projekci industriálními motivy. Příjemná je práce s dynamikou ve Victim of Changes (Sad Wings of Destiny, 1976) a dodržené pochodové tempo v You Do not Have to Be Old to Be Wise (British Steel, 1980). The Green Manalishi – cover Fleetwood Mac - přibližuje koncert závěru, kytary se proplétají v důmyslných dvojhlasech a baskytary je náhle trochu víc, než by mělo být. Painkiller (Painkiller, 1990) je solidním závěrem několika hodin metalové nadílky. V přídavku dochází ještě k očekávanému momentu, a sice příjezdu Roba Halforda na motorce Harley-Davidson na pódium. Navazuje Hell Bent for Leather (Killing Machine, 1978) známá svým příběhem o přejmenování desky pro americký trh kvůli citlivým souvislostem se střelbou na základní škole v Clevelandu. Living After Midnight (British Steel, 1980) je patrně logickým závěrem vystoupení metalových veteránů. Sice trochu pop-metal, ale Rob Halford s dlouhým bílým plnovousem, s rukama za zády se pomalu pohybuje ze strany na stranu a jen občas se předkloní a své ječivé tremolo řve do země. Připomíná proroka sdělujícího svou vizi promítanou na zadní projekci: United we stand, devided we fall. Heavy metal je nejen tvrdá hudba, ale i póza symbolizovaná patetickými symboly. A v tom je jeho krása.