Lionel Loueke.

  

 

Lionel Loueke.

 

První únorový den roku 2023. Ve velkém sále Novoměstské radnice na Karlově náměstí v Praze naslouchají necelé dvě stovky posluchačů jazzovému kytaristovi a zpěvákovi Lionelu Louekemu. Prostředí, ve kterém se koná úvodní koncert festivalu Jazz Meets World, je víc než důstojné. Renesanční sál s leštěnou dřevěnou podlahou a zbytky nástěnných maleb ze šestnáctého století jsou vhodnou platformou pro unikátní hudební zážitek. Z neformálního úvodního slova a dalších průvodních materiálů víme, že představení je zasvěceno jednomu z hudebních géniů, dvaaosmdesátiletému americkému pianistovi a skladateli Herbiemu Hancockovi. Byl to právě Hancock, kdo angažoval mladého afrického kytaristu do svého hudebního tělesa a otevřel mu cestu k umělecké kariéře. Kromě toho mu již dříve pomohl ke studiu na prestižních hudebních školách (např. Berklee). Před více než dvěma lety vydal Loueke album s výmluvným názvem HH, kde se v celkem čtrnácti skladbách vyznává z obdivu ke svému velkému vzoru. Beninský hudebník, narozený v roce 1973, působící v USA pojímá současný seriál vystoupení jako sólista. Pražský koncert, se stopáží lehce přes osmdesát minut včetně přídavku, je koncipován jako představení, kde prakticky všechny skladby pocházejí ze zmíněného alba HH (2020). Lionel několikrát Herbieho zmíní, ale hlavně zahraje svébytné skladby na motivy Hancockových kompozic. Nejvýraznější jsou Cantaloupe Island (1964), kde vynikne schopnost interpreta udat rytmus, držet basovou linku a současně preludovat. Sedmistrunná akustická kytara, kterou Lionel brilantně ovládá, umožňuje díky přidané H struně lépe pracovat s hlubšími tóny. Celý prostor velkého sálu se daří zaplnit srozumitelným zvukem díky kombinaci tónů strun, úderů do kytary, slap techniky a zpěvu. Dalším výrazným trackem je Rockit (1983), kterou Lionel opatrně uvádí otázkou, zda jsou posluchači připraveni na opravdu zvláštní zvuky. Díky efektům (loop, harmonizér, delay, hall, wah wah, a další) rozehrává Loueke verzi motivu, který je známý z filmu Policajt z Beverly Hills, způsobem, který je neobvyklý, neotřelý, ale působivý. Posluchači jsou spokojeni i s další z Hancockových skladeb Butterfly (1994), kde kytarovou ekvilibristiku doplňuje broukání, rytmické dýchání a decentní tempové mlaskání. Lionel Loueke s jemným úsměvem ve tváři a brýlemi na očích působí skromným a soustředěným dojmem. Několikrát děkuje za potlesk a po představení se dává v předsálí do řeči s těmi odvážnějšími, kteří chtějí mít ještě malý zážitek navíc. Krásné komorní představení v inspirativním prostředí je příjemným intermezzem v každodenním rušném spektáklu.