Mdou Moctar.

 

Mdou Moctar.

 

Říkají mu saharský Hendrix. Jmenuje se Mdou Moctar a spolu s dalšími třemi muzikanty vydal před pár týdny album Afrique Victime. Jeho příběh začal, když mu bylo sedmnáct let. Rozhodl se, že bude kytaristou, ale protože v jeho západoafrické vesnici u Agadeze, nedaleko rozlehlých uranových dolů, se nedal koupit žádný nástroj, prostě si jednu kytaru vyrobil. Na pětistrunný instrument zahrál své první tóny a postupně vydal několik desek.  Ta letošní je šestým počinem tohoto nigerského Tuaréga. Interpret je spolu například s Tinariwen reprezentantem hudebně marketingového proudu z oblasti afrického či saharského crossoveru, který získává pozice pro tento hudební styl i na jiných než lokálních trzích. Již úvodní skladba Chismiten prozrazuje, že Afrique Victime není běžný hudební projekt. První vteřiny obstarává změť zvuků, mezi kterými se dá rozeznat kokrhání kohouta. Do crescendových šumů a ruchů vplouvá kytarové intro orientálního střihu, které se záhy mění v základní riff. Ten se, po pár oddělujících taktech stává verzí, do které Mdou zpívá jazykem pouštních Tuarégů. Celé album obsahuje devět skladeb, z nichž nejdůležitější je ta titulní, která má číslo osm. Přes celou řadu typických středoafrických prvků včetně trhaného, klopýtavého způsobu vedení linky sólové kytary a všudypřítomné pentatoniky má nejrockovější rytmiku, aranžmá i stavbu. Burcující text zmiňuje zločiny odehrávající se v postkoloniální Africe, se kterými není možné se smířit, ani k nim mlčet, jinak to bude znamenat neřešitelné problémy. Sdělení jsou silná, nesmlouvavá a Mdou je opírá o vlastní přesvědčení, že „Hudba je zbraň.“ Stopáž bezmála sedm a půl minuty je úměrná i s ohledem na překvapivou, poněkud psychedelickou pasáž, která předchází závěrečnému fade-outu. Většina tracků se příliš nevzdaluje základům africké hudby, jen je přidána pravidelná gradující rytmika a smysl pro logické rozložení slok s přímo navazujícími refrénovými charakteristikami a instrumentálními mezihrami. Typické jsou Ya Habibty, Asdikte Akal nebo jemnější Tala Tannam. Za zmínku stojí Layla uvedená na počest Abdallaha Ag Oumbadagoua, člena Tinariwen, který zemřel na počátku roku 2020. Skladba má úvod, který v pár tónech připomene živou verzi stejnojmenné skladby v podání Erica Claptona. Zajímavá je i Untitled, nepochybně inspirovaná exhibicemi Mdouem obdivovaného kytarového ekvilibristy Eddiho Van Halena. Album uzavírá Bismilahi Atagah, ve které jsou slyšet vzdalující se kroky v písku. Muzika v podání těchto Afričanů se však jistě brzy vrátí zpět a snad je přivítáme i na pódiích v Evropě.