Oheň i voda - Rammstein.
Oheň i voda - Rammstein.
Německá, industriálně elektronická pop-metalová formace Rammstein vystoupila v Praze - Letňanech, kde v průběhu dvou dnů oslovila dohromady přes sto dvacet tisíc fanoušků. Lidé jsou po dvouletém půstu natěšení, u stánků s pivem, občerstvením, kapelovými tričky a dalším zbožím jsou obrovské fronty a všude kolem zurčí konverzace ve všech možných jazycích. Prostě chtějí autentický zážitek. A to navzdory nepřízni počasí.
Hodinu před hlavní show zazní první údery do kláves, když francouzská dvojice pianistek zahajuje svůj „support“. Na programu tohoto neobvyklého vystoupení jsou mimo jiné i parafráze na skladby Rammstein. Nairi Badal a Adalaide Panaget vystupují mimo hlavní pódium, na místě, ze kterého později, před prvním přídavkem, „vyplují“ čluny se členy kapely na plavbu k hlavnímu pódiu po hlavách diváků.
Přesně v osm údery zvonu oznamují začátek spektáklu. Na doporučení amplionového hlasatele uložit mobily do kapsy a užít si koncert, se tisíce mobilů rozzáří a do konce vystoupení už nezhasnou. Nejprve zazní trochu klasiky ze záznamu – G. F. Händel, Music for the Royal Fireworks. První skladbou živého představení je v premiéře zahraná titulka z nového alba Zeit (2022) Armee Der Tristen. I druhá věc Zick Zack je novinka. Kapela sází na rázné pochodové tempo, které pokračuje tradiční Links 2-3-4 (2000) s Christianem Lorenzem (klávesy), příznačně pochodujícím na pohyblivém pásu. Následuje Sehnsucht (1997) ze stejnojmenného alba. Diváky zkrápí déšť a chladné poryvy větru přidávají na ponuré a dramatické atmosféře večera zasvěceného démonickým Rammstein. Zatímco kytaristé Kruspe a Landers jsou v kůži a ve vysokých botách, baskytarista Oliver Riedle je do půl těla. Frontman, zpěvák a textař Till Lindemann se ve stylizovaných pumpkách a oprýmkovaném topu pohybuje trochu ztěžka, ale celek, tj. šestičlenný band působí sehraně a nabitě. Vizuálně zaujme hořící kočárek v sedmé v pořadí Puppe (2019). Klidná, až baladická Diamant (2019) vyznívá vokálně lehce nejistě, ale hned po ní groteskně pitoreskní disko remix verze Deutschland (2019) a na něj navazující ostrá verze vše vrátí zpět. Hity přibývají. Hutné a brilantně zahrané Radio (2019), mohutnými ohněmi ozdobený Mein Teil (2004) a nestárnoucí Du Hast (1997). Předposlední skladba setu je Sonne (2001), ve které na diváky z podia do široka září obrovský sluneční kotouč a záplava ohně je ohromující. Posledním kusem je další debut Zeit (2022). Po pauze si publikum při klavírním ztvárnění zanotuje, dnes už čtvrt století starou, Engel (1997), přidá se k podivně aktuálnímu hitu Ausländer (2019) a s chutí vyslechne provokativní Pussy (2009). Ve druhém přídavku Lindemann neopomene stříkat oheň na všechny strany ze speciálního obleku při skladbě Rammstein (1995) a pak kapela skvěle zvládne jeden z vrcholů večera Ich Will (2001). Premiérové Addieu (2022) má klidnější tempo a komorní verze Sonne znamená už úplný konec.
Bezmála tři dekády můžeme poslouchat Rammstein a jejich tvorbu a za tu dobu už dokáže kapela sestavit play list ze samých osvědčených skladeb. To lepší, co v nich je, již patrně tito východní Němci nabídli, ale jejich otisk zůstává zřejmý. Strhující atmosféra na hraně militantnosti, politické a sexuální provokace, stylizace a manýra začínají být sice poněkud jednotvárné a předvídatelné, ale přinášejí jistotu zážitku. Opakující se triky s lasery zapíchnutými do nebe, ohnivé šípy přeskakující ze stožáru na stožár, hektolitry spáleného benzínu, Till Lindemann a jeho staccatová němčina a hutná dunivá rytmika možná někdy omrzí, ale ještě chvíli ne.
foto: Till Lindemann