Poněkud chladný Slowhand.

Poněkud chladný Slowhand.

 

První červnová neděle přinesla zážitek v podobě vystoupení Erica Claptona a jeho doprovodné skupiny. Pražská O2 Aréna byla prakticky vyprodaná, možná i díky židlím umístěným na ploše. Většina návštěvníků dovršila nejméně čtyřicítku, výjimkou nebyli ani o hodně starší vyznavači blues. Zpěvák, kytarista a skladatel Eric Patrick Clapton, sedmasedmdesátiletý veterán, s jehož jménem jsou spjaty kapely jako Cream, Blind Faith, Yearbirds a Bluesbreakers Johna Mayalla je živoucí legendou „bělošského“ blues. V mnoha anketách je tento vzor celé řady dalších bluesových kytaristů hodnocen jako jeden z nejlepších všech dob. Od roku 1970, kdy zahájil sólovou dráhu, vydal dvacet dva desek, tu poslední (Happy Xmass) v roce 2018. Přes alkoholové a drogové eskapády a kontroverzní prohlášení k některým politickým a environmentálním záležitostem je Eric Clapton nezpochybnitelnou hudební ikonou posledních pětapadesáti let.

Večerní show zahájila německá předkapela The Bluesanovas. Osnabričtí muzikanti, které si do role předskokanů vybral sám Eric, nejprve ukázali své instrumentální dovednosti a pak se teprve objevil frontman skupiny Melvin Schultz a přidal svůj znělý hlas a frázování inspirované Tomem Jonesem. Porci rock´n´rollu a blues uzavřela skladba Live it or leave it z chystaného alba skupiny. Méně obvyklé, ale zajímavé kytarové sólo předvedl Filipe de la Torre.

Ten, kdo očekával razantní nástup hlavní hvězdy na nasvíceném pódiu, je zklamán. Dvě postranní obrazovky nabízejí detaily převážně sól, ať už kytaristů nebo klávesistů, ale jinak se vizuálně neděje nic. Nevýrazné osvětlení, šero a polostíny do značné míry konvenují s hudbou, která má svůj původní domov v zakouřených pubech. Tvář Erica Claptona ale chtějí diváci zahlédnou alespoň na okamžik, přestože charakter představení trochu ospravedlňuje střídmé pojetí scény. Pretending (Journeyman, 1989) je dobrý otevírák. Trochu málo zpěvu vynahrazují dvě backvokalistky, jedna v tmavě zelených a druhá v černých šatech. V rychlém sledu jdou Key to the Highway (Layla and Other Assorted Love Songs, 1970) a I´m the Hoochie Coochie Man (From the Cradle, 1994) s tématem pasáctví autora Muddyho Waterse. Pětici songů hraných s elektrickou kytarou (Fender Stratocaster) uzavírají I Shot the Sheriff (461 Ocean Boulevard, 1994) a White Room (Wheels of Fire, 1968 – Cream).

Kapela je kompaktní a tvoří silnou oporu stárnoucí hvězdě. Zajímavou figurou je levoruký americký kytarista Doyle Bramhall II, který stejně jako Eric nevystoupí po celý koncert ze stínu. Je jedním z mála, kdo hrají s obráceným osazením strun, tj. s tenkým éčkem nahoře a sledovat jeho neobvyklé běhy po hmatníku je zážitek. Skvělí jsou oba klávesisté, Paul Carrack v obligátním klobouku a Chris Stainton ve vytahaném tričku. Mají dost prostoru pro sólové party a oba jsou jedinými členy kapely, na které jsou namířeny spotlighty. V jakoby divadelní režii přichází druhé jednání pojaté akusticky, a to včetně kontrabasového sóla Nathana Easta. Obecenstvo nadšeně reaguje na Laylu a Tears in Heaven, asi Ericovy nejhranější věci. Třetí kapitolou spektáklu je návrat k elektrické kytaře. Jedna z mála autorských skladeb je Badge (Goodbye, 1969 – Cream). Clapton je na hraně s intonací a musí si pomáhat úpravou zpěvové linky, oporou jsou mu Sharon White a Katie Kissoon v pozadí. Ve Wonderfull Tonight (Slowhand, 1977) přichází zaškobrtnutí v kytarovém sóle, ale nikomu nevadí a spíše polidšťuje kytarového génia. Konec vystoupení tvoří trojice skladeb, ve kterých má prostor instrumentální ekvilibristika všech muzikantů. Tečkou je trochu toporný a tempově usedlý Cocain (Slowhand, 1977, autor J. J. Cale). Kapela beze slova odchází a po chvíli přidává jednu skladbu z pera Joea Cockera High Time We Went, zpívanou Paulem Carrackem. Po ní definitivně končí devadesátiminutové vystoupení jednoho z nejvlivnějších bluesových kytaristů všech dob Erica Claptona. Nulová komunikace s publikem, viditelná odtažitost a nechuť nabídnout víc než jen patnáctku odehraných skladeb, kombinovaná s kvalitním koncertním zážitkem a výbornými instrumentálními výkony, nechává trochu smíšené pocity.