Trochu se to ve mně pralo. Chtěl jsem a současně jsem se tomu bránil. To, že jsem si v první chvíli myslel, že určitě půjdu, bylo logické. Rolling Stones byly kapelou, se kterou jsem vyrůstal jako člověk i jako muzikant. V šedesátých letech jsem poslouchal jejich rané desky na monofonním gramofonu, nebo na stanici Luxembourg. A když jsem si na burze na Václaváku v roce 1971 koupil svůj první vinyl, tehdejší absolutní novinku „Sticky Fingers“ byl to zásadní okamžik. Svým způsobem jsem dospěl. Smrt Briana Jonese jsem prožíval jako osobní tragédii a celá dlouhá léta jsem se s tím faktem nedokázal úplně smířit. Věděl jsem všechno o Keithovi, Mickovi, Billovi i Charliem a pečlivě jsem sledoval „výběrko“ na druhého kytaristu (po smrti Jonese), které vyhrál Mick Taylor. Znal jsem každou skladbu, většinu jsem uměl zahrát, a hltal jsem informace ze všech dostupných médií. Byl jsem na několika koncertech Stounů, včetně toho přelomového v roce 1990. Poslední, na kterém jsem byl a sledoval výkony členů kapely dalekohledem, mě však naladil jinak. Viděl jsem dokonale zaranžované divadlo, hrané partou miliardářů, kteří předstírají, že reprezentují svou generaci, ale přitom jsou jí na míle vzdálení. Přestal jsem v Rolling Stones vidět to, co mě na nich léta přitahovalo. Rebelství, novátorství, osobitost, inspiraci a symbol svobodomyslnosti. Zůstala jen skvěle šlapající hudební mašina, ve které však nezbylo skoro nic z toho, co bývalo tou přidanou hodnotou k bluesovým a rock´n´rollovým riffům. Rozhodl jsem se, že už na Stones nikdy nepůjdu, abych si zachoval ty dobré vzpomínky. Možná jsem měl tentokrát jít, risknout to a zjistit jestli se nemýlím, ale nebyl to úplně dobrý termín. Vracel jsem se ten den z dovolené a nevěděl jsem přesně, co mě v Praze čeká. Ale po pravdě to nebylo to hlavní. Podstatné byly jiné dva důvody. Lístek za pět tisíc korun (skoro 200 € nebo 165 GBP) a zákaz vnášení jakýchkoli předmětů do hlediště. A já prostě na koncerty bez dalekohledu nechodím. A to, ani když hraje nejvýznamnější kapela všech dob.