Royal Tea - šampaňské z fontány.
Royal Tea - šampaňské z fontány.
Nepočítáme-li Live at the Sydney Opera House a další dvě živé nahrávky, tak dvojice posledních studiových alb Joea Bonamassy, jmenovitě Redemption (2018) a Blues of Desperation (2016), vznikla v Nashville. Místo vzniku těchto děl zvukově naprosto odpovídá tamější atmosféře a pozorný posluchač to vnímá. Třiačtyřicetiletý americký kytarista, skladatel a zpěvák Joseph Leonard Bonamassa však nyní zatoužil po londýnské DNA. Od svého útlého mládí chtěl být součástí toho, co je dnes už nedosažitelné, a sice toulat se a poflakovat Londýnem šedesátých let. Zajít si na Hendrixe, Mayalla nebo Led Zeppelin. Být s nimi na jednom pódiu a jamovat s nimi. V hlavním městě Velké Británie se před více než padesáti lety opravdu zásadně měnily dějiny hudby a už vždy bude toto období chápáno jako mimořádné a zlomové pro všechny vyznavače a fanoušky blues a rocku. Někdy se však nereálné sny mohou splnit alespoň částečně. V polovině roku 2020 se ocitá Bonamassa v londýnském studiu na Abbey Road, aby zkusil, jestli dokáže zachytit a kreativně použít esenci bluesových koncertů konaných v klubech a sálech v Soho, Chelsea, Camden a okrajových londýnských čtvrtích před více než půlstoletím. Tak, jako někteří herci, kteří se chtějí vžít do role tím, že se přestěhují do míst, kde se fiktivní děj odehrává, zhubnou či ztloustnou tak, aby se podobali předloze, tak i Joe Bonamassa sází na genia loci, stěhuje se do Londýna, kde několik měsíců žije, tvoří a především se snaží využít potenciálu studia Abbey Road na maximum. Není na to sám. Mezi jeho zásadní pomocníky patří Brit Bernie Marsden (1951), kytarový veterán, kterého s Joem pojí mimo jiné sběratelská vášeň pro kytary. Bernie je asi nejvíce vnímán jako instrumentalista a komponista kapely Whitesnake. Dalšími kolegy a partnery jsou producent Kevin Shirley a nejvíce nahrávaný baskytarista všech dob Michael Rhodes. Album Royal Tea mělo původně vzniknout již v roce 2019, ale Anton Fig, dlouholetý bubeník kapely si přivodil komplikovanou zlomeninu nohy a došlo tak k posunu. Na zpoždění se následně podepsala pandemie Covidu a dozvuky psychických problémů Joea. Samotné album Royal Tea patří k tomu nejlepšímu, co Joe Bonamassa dosud natočil, posun v čase tedy prospěl. Už samotný úvod je impozantní. Obsáhlá kompozice When One Door Open (stopáž 7,35 min.) se symfonickým úvodem a beckovským pokračováním je víc než důstojným začátkem zvukově i strukturálně vyváženého alba. Joe v ní nechává vyniknout svůj dravý styl, který ho staví do pozice jednoho z nejlepších současných bluesových hráčů na kytaru. Jasnou hitovkou je track číslo dvě s názvem Royal Tea díky důraznému riffu, houpavému tempu a dobře aranžovaným klávesám. Naléhavá balada Why Does It Take So Long to Say Goodbye s předvídatelnou stavbou má výrazný refrén a příjemnou verzi. Další v pořadí je Lookout Man s názvukem purplovského Smoke on the Water. Bernie pomáhá vokálem ve velmi britsky laděné High Class Girl. Následující A Conversation With Alice má zajímavou historii. Je návratem ke dvěma návštěvám u americké psychoanalytičky, po kterých se Joe utvrdil v názoru, že opravdu nechce být nikým průměrným. Doslova říká: „Chci být milován, nebo nenáviděn.“ Proto také v textu označuje konverzaci s Alicí za to nejlepší, co kdy udělal. Zbytku desky neschází blues, ale postrádá žánrové ukotvení. Rozverná Lonely Boy má sice solidní dechové aranžmá, je však výletem do jiné dekády jiného století. Nedaří se udržet britský sound, například v Beyond The Silence se španělkou v základní orchestraci, ale úplně ve skladbě Savannah, kde překvapí banjo a jižanské vokály, jako vystřižené ze zaoceánských vinylů. Sečteno, podtrženo. Royal Tea je výbornou deskou, precizně zahranou i produkovanou. Terapie pomocí Abbey Road se vydařila a šampaňské opravdu teče z fontány.