SlipKnoT.

 

SlipKnoT.

 

O rok zpožděný koncert americké skupiny SlipKnoT byl, na rozdíl od jejich předcházejícího vystoupení z roku 2016, odehraného v Ostravě, umístěn do pražské O2 arény. Program celého čtvrtečního večera byl jednoznačně zasvěcen metalu, a to v jeho trash, nu, progressive či groove modifikacích. Úvodní supportový set obstarala skupina Vended, která po Tainted Love (Depeche Mode) hrané z reproduktorů, odehrála krátký, ale zajímavý program. Dva ze členů kapely (Crahan a Taylor)  jsou potomky muzikantů ze Slipknot a na jejich stylu je to znát. V rámci aktuální šňůry si Venden odehrají i vlastní vystoupení v rámci KNOTFESTu v Oberhausenu (30. července 2022). Pětice hudebníků, z nichž dva skrývají svůj obličej pod maskou, zřejmě po vzoru svých starších idolů, hraje rychle, tvrdě a s častými změnami rytmu. Poloprázdná aréna ocenila výkon předkapely a s uznáním zareagovala hlasitým potleskem. Dalším supportem byla ukrajinská metalová formace JINJER. Pražské publikum vyslechlo pět skladeb, mezi nimiž nechyběly ty nejvíce hrané – Judgment (& Punishment), Teacher, Teacher nebo Vortex. Vokál v podání Tatiany Shmailuk byl výtečný, technicky přesvědčivý a důrazný. Povedlo se nasvícení scény, stejně dobře jako nazvučení jednotlivých nástrojů. Hala se začala pomalu naplňovat a očekávaná výzva k odsouzení probíhajícího válečného konfliktu na Ukrajině byla diváky hlasitě akceptována. To hlavní ale mělo teprve přijít. Do deváté hodiny večerní chybělo třicet minut a pódium, na kterém probíhala úprava, zakryla opona s velkým nápisem SLIPKNOT.

V roce 1981 vydala australská skupina AC/DC album For Those About To Rock (We Salute You), jehož název a titulní skladba jsou parafrází na románský hold císaři – „We who are about to die salute you.“, který používali gladiátoři před zahájením boje na život nebo smrt. Tato skladba, spolu s tmou v sále, zahajuje koncert, na který čeká teď už skoro zaplněná O2 aréna. Devítka maskovaných muzikantů rozjíždí na dvoupatrovém pódiu monumentální jízdu. Úvodní Disasterpiece (Iowa, 2001) a po ní Wait and Bleed (Slipknot, 1999), ověnčená cenou Kerrangu za nejlepší singl roku nenechávají nikoho na pochybách, že dnešek je unikátní a výjimečný. Industriální scéna s větráky a železným schodištěm, křížem střílené ohnivé komety, ocelové sudy a na druhém podlaží umístěné dvě rozlehlé sady tympánů dokreslují celkový dojem. Slipknot jsou mimořádnou partou, která myslí na všechny detaily. Zpěvák a frontman Corey Taylor komunikuje v pauzách s publikem, opakovaně vyslovuje díky a emotivně nazývá všechny přítomné diváky členy rodiny Slipknot. Slibuje, že se kapela brzy vrátí na další koncert. Jeho promluvy jsou košaté a srozumitelné, ale kdyby vynechal slovo fu*king, byly by o hodně kratší a čas na odpočinek mezi skladbami by možná nestačil. Kapela šlape bezchybně. Tempo má pod kontrolou výtečný Jay Weinberg, který spolu s baskytaristou Alessandrem Venturellou tvoří hutný spodek, do nějž perfektně zapadají samply, zvuky syntezátorů a kláves. Vousatý James Donald Root je hlavním kytaristou. Jeho precizní, rychlé, ale plně funkční riffy, štymy a běhy jsou potřebnou nadstavbou typického nu metal soundu. Publikum se dočká i živé premiéry písně The Dying Song (Time to Sing). Oba tympanisté (Pfaff a Crahan) klečí na obřích bubnech a tlučou do rytmu. Scéna se zbarvuje střídavě do ruda, žluta a modra. Hmatník basové kytary svítí do šera barevnými led-diodami a Corey Taylor chrčí své vlastní nihilistické a depresivní texty. Pfaff tříská do ocelového sudu baseballovými pálkami, až nakonec jednu zlomí. Kotel pod pódiem na několika místech poguje a k vidění jsou i náznaky moshingu. Atmosféra houstne, hala vře a spokojenost narůstá. Když je už potřetí oznámena poslední skladba koncertu, přichází opravdu závěrečný song základního setu Spit it Out z alba Slipknot (1999). Patří k těm nejznámějším i nejtypičtějším. Agresivní, psychotický text, plný temnoty a nespokojenosti je vysypán na posluchače bez nejmenšího zaváhání. Dalším typickým reprezentantem tvorby je první ze dvou přidaných písní, People = Shit (Iowa, 2001). Hněv pojící se s frustrací se projevuje jak v textu, tak i v úvodním neartikulovaném řevu. A pak už jen Surfacing a reprodukovaná Til We Die (All Hope is Gone, 2008), která symbolicky uzavírá energickou a současně příjemně depresivní performanci amerických SlipKnoT.