Sting - Be Yourself No Matter What They Say

Sting - Be Yourself No Matter What They Say

 

Úderem půl desáté, tedy s přesností japonského rychlovlaku, začal prvními tóny koncert jedné z nejvýznamnějších britských hudebních legend. Gordon Matthew Thomas Sumner, známější pod pseudonymem Sting, měl v tu chvíli před sebou devadesátiminutový koncertní set v rámci pražského hudebního festivalu Metronome.

Ten, kdo viděl Stinga vícekrát, rozumí jeho žánrovému vývoji, jako něčemu, co logicky provází život inteligentního rockera, který má za sebou těžké dětství a složitý osobnostní vývoj. Skvěle vybavený vokalista, pro něhož není problémem odehrát celé představení na basovou kytaru a v závěru si střihnout náročný part na španělku. Zručný skladatel a textař, který bravurně zvládl přechod z pozice člena kapely The Police na sólovou dráhu. Spisovatel a příležitostný herec, který si umí udělat legraci sám ze sebe. To všechno je pětašedesátiletý Sting.

Koncert by měl být promem nové desky 57th & 9th, ale není. Hlavní novinkový hit „I Can´t Stop Loving You“ zazní až na konci večera v rámci přídavku, vyfutrovaného megahitem „Every Breath You Take“ (Synchronicity, 1983). Spolu s „50 000“ jsou to jediné věci z aktuálního alba. V porovnání s osvědčenými písněmi z osmdesátých, devadesátých, ale i konce sedmdesátých let působí trochu nepatřičně, jakoby jim chyběl punc novátorství a hudebního rebelství. Celkový dojem z koncertu ale nekazí. Sting má co nabídnout. V modrém tričku, džínách, s čajovým hrnkem postaveným na odposlechu střídá pomalé a svižné songy z období Police s těmi, které vydal sólově. Kromě představení kapely a několika stydlivě šeptnutých „Praha“, se představení obejde bez moderování a politických či aktivistických proklamací, což je sympatické. Zazní prakticky všechno důležité a zásadní ze Stingovy tvorby, snad s výjimkou některých povedených jazzových fúzí z období spolupráce s americkým saxofonistou Branfordem Marsalisem. Nechybí „If I Ever Loose My Faith In You“, „Englishman In New York“, „Shape Of My Heart“ nebo „Spirits In The Material World“. Kapela hraje jistě, s chutí a rodinné vazby mezi členy patrně souhře pomáhají. Osvěžením je tahací harmonika nahrazující klávesy, která se uplatní třeba v „She´s Too Good For Me“ (The Summoner´s Tales, 1993). Pro mě však je vrcholem večera „Roxanne“ (Outlandos d´Amour, 1978) z dílny The Police, která dokumentuje Stingův vliv na vývoj hudby v posledních čtyřech dekádách. Tangové klopýtání a zachraptělý tenor se zřejmě nedají považovat za průvodní znaky nerespektování autorit, které provázelo vlnu new wave a punku, přesto genialita těchto kombinovaných elementů symbolizuje „muzikantský vzdor“ Stinga a The Police. Kontrapunkt, využívání lichých dob a k tomu jednoduché harmonické linie bez instrumentálních ekvilibristik jsou charakteristické rysy Stingova hudebního projevu. Publikum je spokojené a evidentně se dobře baví.

Když už se zdá, že koncert skončil vytleskaným přídavkem, dočkáme se ještě extra přídavku v podobě „Fragile“ (Nothing Like The Sun, 1988). Křehká balada obsahující tklivý příběh korunuje dílo. Stingovi a jeho šesti kolegům se podařilo vytvořit výbornou atmosféru pro necelých deset tisíc diváků, kteří nejen nadšeně aplaudovali a svítili mobilními telefony, ale také si odnesli skvělý hudební zážitek.