Stones a jejich nové album Blue and Lonesome

Jako by se zhmotnil duch Briana Jonese a cestu zpět do kapely našel Bill Wyman. Rozdíl je snad jen v tom, že Blue and Lonesome není hledáním cesty, jak se od blues odrazit na cestu k osobitému projevu, ale čistě jen potvrzením, že to kluky baví, a že se v blues cítí dobře. Navzdory celkem současně pojatému zvuku ve většině skladeb, je charakter hudebního zážitku velmi retrospektivní. Toto studiové album, které Stones vydávají po více než deseti letech, má některé znaky, které jej odlišují od ostatních. S bravurou zvládnutá Mickova foukací harmonika je určitě jedním z nich. Je jí na desce hodně a určitě to nevadí. Občasné zaškobrtnuté kytarové vyhrávky (záměrně ponechané) v Blue and Lonesome a mírně toporné frázování ostatních nástrojů ve stejné skladbě mají zřejmě dodat pocit autenticity a respektu z bluesové invenční studny autorů skladeb.

Album obsahuje celkem dvanáct písní (na vinylu je pojato jako dvojalbum), které jsou bez výhrady převzaté od starých bluesmanů (Willie Dixon, Jimmy Reed, Eddie Taylor, Howlin Wolf, atd.). Může se pochlubit verzemi, které zachovávají původní atmosféru, ale přidávají stounský charakter, který ze zdánlivě triviálních postupů dělá opus na hranici geniality. Příkladem mohou být All Your Love nebo Little Rain, která by mohla klidně být na Let it Bleed (1967). Hate to See You Go dává vzpomenout na rok 1966 a album After Math, konkrétně skladbu Going Home. Just Like I Treat You je jak vystřižené z vinylových singlů z dob, kdy britské kapely vydávaly podle amerických vzorů bluesově orientované věci mnohdy na obou stranách malých SP desek. Nelze zapomenout na otvírák Just Your Fool, který nás jasně vpraví do toho, co se bude odehrávat dále, a sice do blues v jeho nejryzejší podobě. Nejdelší skladbou je závěrečná I Can´t Quit You Baby. Je to zcela klasická dvanáctka, ze které však právě Jagger dělá emocionálně velmi vypjatou událost. Improvizační schopnosti frontmana kapely se tu projevují ve stejné kvalitě jako dřív.

Rolling Stones natočili toto album rok před vydáním, za zhruba tři dny, v podstatě live, a bez výraznějších playbacků. Kromě Micka, Keithe, Charlieho a Rona si zahrál obvyklý Darryl Jones na basu, Chuck Leavell na klávesy a Matt Clifford rovněž na klávesy. Ve dvou skladbách je slyšet výpomoc Erica Claptona, který ve vedlejším studiu právě točil svojí desku. V diskografii Rolling Stones se jedná o mimořádný počin v tom smyslu, že je možno jej chápat jako tribute ve vztahu k hlavním inspirátorům jejich celoživotního díla. V tomto smyslu se jedná o povedenou desku, která má minimum slabších míst a daří se jí navodit atmosféru bluesového zážitku s kořením Glimmer Twins. Zaslouží si zřejmě i pokračování, o němž se trochu spekuluje. V tvorbě Stones však není Blue and Lonesome ničím převratným, byť zřejmě ani ničím takovým být nemá. Asi nás už nic provokativního nebo novátorského od těchto nezdolných rockerů nečeká. Škoda.