Till Lindemann.

Vánočním dárkem nejen Pražanům ale i všem příznivcům okázalého industriálního metalu se stalo představení východoněmeckého frontmana Tilla Lindemanna v O2 aréně dne 18. prosince 2025. Jeho avizovanou show Meine Welt předcházely informace o provokativním až hraničním vizuálním a textovém obsahu, zejména co se týče explicitního prezentování tématu sexuálních praktik. To bylo potvrzeno relativně na poslední chvíli tím, že koncert byl označen za mládeži do osmnácti let nepřístupný.

Kolem osmé hodiny večerní ale začal celý program poměrně nevinně  reprodukovaným jódlováním, které uvedlo americko-rakouskou předkapelu Aesthetic Perfection. Čtveřice (Daniel Graves, Joe Letz, Constance Day a další hostující kytaristka a klávesistka), odvedla solidní pódiový výkon s překvapivě dobrým zvukem. Day měnila sedmistrunnou kytaru za pětistrunnou basu a občas si odskočila ke klávesám. Vystoupení bylo dobrým příslibem hlavního chodu. Po krátkém úvodu a pádu opony se rozbíhá strojový rytmus první skladby hlavní hvězdy večera Tilla Lindemanna a jeho kapely, a sice „Fat“ (Skills in Pills, 2015). Zadní projekce vesměs ilustruje obsah textů, a tak i v tomto případě můžeme sledovat lascivní pohyby nahé ženy ve vyšším věku s viditelnou nadváhou, to vše v černobílém provedení s filtrem, který zostřuje vybrané partie. Po stranách pódia se kroutí dvě postavy v kostýmech nahých obtloustlých žen. Úvodní sekvence předznamenává celý večer, který je plný krátkých pornografických videí stříhaných ve vysokém tempu do rytmu s dunící rytmikou. Skladby jdou svižně za sebou, přičemž „Altes Fleisch“ (Zunge, 2023) má strhující pochodové tempo, ve kterém šlape celý ansámbl s výjimkou Dannyho Lohnera (kytara). Na pódiu převažují ženy, a když už například za bicí soupravou sedí muž – Joe Letz, tak má podprsenku, a i dalšími doplňky je stylizován do ženského pohlaví. Vůbec celé show je koncipováno, jako pitoreskně prokreslená představa maskulinního světa v hlavě stárnoucího a chřadnoucího bouřliváka. „Golden Shower“ (Skills in Pills, 2015), je skladbou, kvůli které na jednom z velkých amerických festivalů polovina publika odešla a už se nevrátila zpět. Muzika však výtečně šlape díky pulsující rytmice a kvalitou přebíjí  videem do detailu vykreslenou sexuální praktiku. Tématicky odlišná je "Sport Frei" (Zunge, 2023) kritickým způsobem reflektující Tillovu sportovní kariéru plavce . Ze stejného alba je  klidnější akusticky pojatá „Tanzlehrerin“ (Zunge, 2023). Následující dvě věci pocházejí z alba F & M, 2019. Jsou to „Blut“ a „Allesfresser“. První v pořadí sází na klidný marš při kterém tanečnice, které však občas sáhnou i po klávesách, převádějí odvážné gymnastické kreace na tyčích. Společně pak házejí do publika dorty, které technik přivezl na velkém pojízdném pultu. Mezitím si publikum užije další obscénnosti z menstruačního rejstříku. Pornografická videa se valí na publikum dál a dál a Till Lindemann svým vypravěčským vokálem jistějším v nižších rejstřících nabízí další a další příběhy. Dvaašedesátiletý zpěvák, který se viditelně pohybuje se zvýšenou opatrností, procestuje v ochranné igelitové bublině třetinu plochy pod pódiem a pomalu se blíží závěr. Přídavek obstarávají „Knebel“ (F & M, 2019) a „Ich Hasse Kinder“ (Zunge, 2023), která popisuje pocity cestujícího v letadle, vedle kterého sedí malé dítě. Celý koncert končí nastoupením kompletní sestavy na pojízdný pás umístěný v horní části jeviště a jakési defilé je rozloučením z Prahou. Do potlesku se velne Danke Schoen a událost roku je uzavřena.

Ten, kdo zná tvorbu Tilla Lindemanna a šel si pro vulgaritu, pornografii a obscénnost nemohl být zklamán. Repertoár tohoto basbarytonisty však nepřekračuje stín Rammstein a je otázkou, zda spojení industriálního metalu bez přidané hodnoty s excentrickým a současně přímočarým poukazováním na intimní lidské konání v naturální až obskurní podobě je nosným konceptem uměleckého díla.

«»