Tool. 2022.

Tool. 2022.

 

Hala O2 arény se nakonec zaplnila jen z části. V klubovém patře bylo něco přes stovku posluchačů, sky boxy byly ze dvou třetin prázdné. Některé sektory byly uzavřené včetně celého horního patra.  Plocha, na které byla připravena místa k sezení, se ve své přední části postupně logicky proměnila v jakýsi kotel a v linii za mixážním pultem vznikl volný prostor. Americká skupina Tool rozhodně O2 arénu nevyprodala. Propagace nebyla příliš výrazná, ale s ohledem na to, že na Rammstein před týdnem přišlo ve dvou dnech dvakrát přes šedesát tisíc lidí, byla očekávání asi větší. Plánovaných koncertů je v tomto období celá řada a diváci si mohou vybrat, na kterého ze svých oblíbenců zajdou na živo. Losangelesští Tool (progressive metal) nemají v Čechách tak velkou základnu fanoušků, jak by se dalo očekávat u celosvětové uznávané kapely s více než třicetiletou tradicí. Za svých pět řadových desek obdrželi celou řadu ocenění a jsou skupinou, která typicky vystupuje na velkých festivalech a v rámci svých koncertních šňůr na stadionech a ve velkých halách. V Čechách je milují pouze fajnšmekři.

Pražské vystoupení Tool zahájila skupina Brass Against s vokalistkou Sophií Uristou. Osm muzikantů včetně pětičlenné dechové sekce (dvě trubky, pozoun, saxofon a tuba) oblečených v bílých oděvech a před nimi Sophie na vysokých podpatcích. Důrazné vystoupení zahrnující řadu coverů ocenili diváci slušným aplausem. Škoda, že je kapela známější pro Sophiin exces v podobě pódiové show zahrnující tak zvanou „golden shower“, než pro svůj neortodoxní přístup k tvorbě.

Pódium pro Tool má své zákonitosti, a ty jsou dlouhodobě dodržovány. Vlevo Adam Jones (kytara), vpravo Justin Chancellor (basa) a uprostřed na vyvýšeném praktikáblu Danny Carey s baterií bicích nástrojů. Vokalista Maynard James Keenan s barevným čírem na hlavě má dvě elevované plochy po stranách, trochu v pozadí a v trvalém polostínu. První nereprodukovanou skladbou je Fear Inoculum ze stejnojmenné desky (2019). Průhledná, síťovaná opona, za kterou kapela je, se nezvedá, a na ploše v pozadí se objevují pulsující obrazy s vesmírnou tematikou, které postupně přecházejí do zvláštních ohnivých kreací. Violoncellový motiv, který obohacují přechody na tom-tomy, floor-tomy, bonga, conga a činely postupně graduje v mohutné finále. Nad rytmikou se klene zpěv, který zejména ve vložené části nezapře inspiraci Jonem Andersonem (Yes). V první části koncertu se zvukaři trochu potýkají s menším množstvím diváků v prostoru a zvuk se poněkud bortí, ale postupně si sedá a při Pneuma (2019)a The Grudge (2001) už je perfektní. Ve stejné době se do vizuálního dojmu zapojují lasery. Diváci jsou spokojeni a dávají to najevo, byť se nejedná o nic inovátorského, ale spíše trochu „oldschool“. Adam Jones střídá na chvíli kytaru za klávesy.  Do Opiate (1992) vstupuje překvapivě jako host rakouský kytarista Bernth Brodtraeger a blýskne se svižnými běhy po hmatníku. S blížícím se koncem základního setu přibývá vizuálních efektů, laserové paprsky se zabodávají do publika a projekce často sklouzává do krvavé barvy. Hudebníci postupně mizí z pódia a zůstává jen klečící Chancellor s baskytarou položenou na zemi. Grande finále náhle přechází do suchého oznámení desetiminutové přestávky v podobě digitálního countdownu. Skladby Tool mají delší než průměrnou stopáž a jsou určeny pro pozorné posluchače. Málokterý track je založen na standardním tří či čtyřčtvrťovém taktu a především bubeník vystřídá za vystoupení desítky nejrůznějších temp a rytmů. Každý z hudebníků měl prostor prokázat svou nástrojovou ekvilibristiku. Nejpatrnějším sólovým projevem byla skladba Chocolate Chip Trip, kterou začínal přídavek v podání Dannyho Careyho tradičně oděného v modrém tílku s nápisem Kansas 22 s vlastní jmenovkou na zádech. Poté na spoře osvětlené pódium přicházejí všichni členové kapely a vsedě, skoro unplugged hrají Culling Voices (2019). Ze stropu slétávají třpytky, a než dopadnou stane se z komorní záležitosti naléhavá tříčtvrťová skladba. Po ní už představení končí zajímavou nabídkou M. J. Keenana pro diváky nahrávat audio i video posledního tracku Invincible (2019). Kytarové intro čtvrthodinového opusu vede k závěrečné koruně, která je tečkou za mimořádným zážitkem.

Tool jsou opravdu trochu jiní, v něčem provokativní, v něčem novátorští a v něčem tradiční. Nové obdivovatele patrně nezískali, ale své fanoušky určitě potěšili a naprostou většinu nadchli.