Walter Trout. 4/2024.

Koncert jednoho z nejzkušenějších bluesových kytaristů Waltera Trouta byl umístěn do prostor divadla Archa, což byla dobrá volba. Necelá pětistovka diváků/posluchačů měla na výběr místa k sezení i k stání. Divadlo nebylo zcela zaplněno. Support obstaralo ambiciózní české (Karlovy Vary) seskupení hrající pod názvem Steven´s. Devítičlenný soubor s frontmanem Štěpánem Kordíkem (kytara, foukací harmonika, zpěv) odehrál příjemný set obsahující blues, country i rock. Pocitu plného zvuku pomohla fungující dechová sekce (trubka, saxofon, pozoun) a dvojice backvokalistek.

Před devátou hodinou večerní nastupuje na pódium Walter Trout se svojí kapelou. Samotné intro dává jasně najevo, že budeme zahrnuti kytarovou ekvilibristikou. Úvod obstarává klasika I Can Tell (Live Trout, vol. 1, 2000), která je připisována Bo Didleymu, ale autorem je Samuel Smith. Už zde ukazuje Walter, v čem tkví jeho jedinečnost. Bleskurychle kupené noty, kterým zdánlivě nevěnuje příliš pozornosti, nejsou většinou samoúčelné, ale vytvářejí strukturu, která má svůj daný začátek a konec. Kromě hraní na těch nejvyšších a nejužších kytarových pražcích sledujeme hned v první písničce část sóla bez použití pravé ruky. Zpočátku má Walter trochu potíže s nalezením vhodné vzdálenosti od mikrofonu, ale postupně se zpěv stává zřetelnějším a je zjevné, že fond třiasedmdesátiletému veteránovi nechybí. Většinu publika tvoří osoby nad padesát, možná i nad šedesát, atmosféra je vřelá a láska k blues a vlastně i k boogie, které kapela v jednom okamžiku s chutí zahraje, je silnější než vnímání evidentních pohybových limitů hlavního protagonisty koncertu. Kapela hraje dobře, basista John Avila nahradil obvyklého Johnnyho Griparice a na konci základního setu hraje působivé sólo, na které bezprostředně svou performancí navazuje bubeník Michael Leasure. Zajímavou a instrumentálně zdatnou postavou je „druhý kytarista“ Brett Smith-Daniels, který je viditelně odskočený nejméně o jednu generaci, ale i tak má ve svých dvaceti osmi letech impozantní seznam hudebních celebrit, se kterými spolupracoval (Mick Taylor, Randy Bachman či Micky Moody). Walter Trout představuje Bretta jako následovníka všech bluesových matadorů, kteří buď už nežijí, nebo překročili šedesátku či sedmdesátku. Kapela hraje mimo jiné celkem čtveřici skladeb z aktuálního alba Broken (2024), z nichž vyniká ta titulní, stejnojmenná. Walter k ní přidává komentář, který je krátkým výčtem jeho životních kolapsů a následných zdravotních problémů. Posláním písně je přání nebýt už nikdy více znovu zlomen. Ze stejné desky jsou i Talking to Myself a I´ve had Enough. Většinu koncertu hraje Walter na signovaný nástroj značky Delaney, ale kvůli potížím s laděním je klipová ladička často v permanenci, což je provázeno vtipnými komentáři. Precizně odehraná Follow You Back Home s využitím pěveckých schopností dalších členů kapely je z alba Ride (2022). Úplný závěr, po náznaku odchodu z pódia, je návratem o více než třicet let zpět k výborné Going Down (No More Fish Jokes, 1991). Představení bylo jasně určeno milovníkům bluesové či blues-rockové hudby, kteří rádi sledují výraznou ústřední postavu mimořádného instrumentalisty. Je obdivuhodné, že po všech bezmála fatálních obtížích byl Walter Trout schopen vydat své již třicáté první album v březnu tohoto roku. A co víc, jedná se o dobré album.     «»