Brady a marketing.

Firemní marketingoví stratégové se mohou opět něco přiučit. Případ Jiřího Bradyho, osoby, která byla veřejnosti ještě před měsícem zcela neznámá, je kabinetní ukázkou způsobu, jak se dělá launch. Rozbouřit veřejné mínění, rozkolísat relativně pevné postavení zavedené instituce, takřka sjednotit jednu z cílových skupin a neutratit skoro žádné peníze, to je splněný sen. Otázka, která se v těchto situacích pokládá, aby se zjistilo, kdo za tím stojí: "Cui bono?", tady možná není na místě.

V tomto konkrétním případě, se patrně jedná o shodu okolností, ve kterých sehrála významnou roli hradní ješitnost a zbytek šel tak trochu samospádem, byť velmi záhy a v podstatě obratem někteří pochopili, že se hodí se na vzniklé vlně svézt. Nic to však nemění na smutném faktu selhání mechanizmů, které vytvářejí celkový obraz o naší společnosti.

Jedním z hrdinů posledních dnů je mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček, který svým arogantním projevem, zapleveleným celou řadou nepravd, omylů a záměrných slovních manipulací dělá svému nadřízenému medvědí službu. Jistě, není to lehká pozice obhajovat postupy, tvrzení či argumenty, které se opírají jen o dohady a neznalost. S taktikou, která vychází z domněnky, že neustálé opakování nepravdy vytváří pravdu, se však dá vystačit jenom po omezenou dobu. Sám Ovčáček, je tak hlavním tahounem a nechtěným hercem v hlavní roli PR kampaně, která, jako důsledek bezděčného vzniku kauzy s etickým podtextem, vede prezidentskou kancelář, včetně jejího nejvyššího šéfa, na cestu do morálního pekla. Důvodem není vlastní obsah celého příběhu, ale zarputilost a chorobná dětská zapřenost hlavních protagonistů, z nichž žádnému patrně nedochází, že nejde ani o Bradyho, Zemana nebo dokonce Ovčáčka či Forejta, ale především o prokázání schopnosti či neschopnosti poskytnout čestnou odpověď, projevit účinnou lítost a prostě dělat správné věci.