Česká vládní a ústavní krize otupuje.

Těžko by se v současnosti hledala častěji vyslovovaná podstatná jména, než jsou příjmení vrcholných českých politiků. A to pořád dokola a ve stejných souvislostech. O čem to svědčí? Patrně o tom, že česká politika naplňuje beze zbytku jeden z Parkinsonových zákonů, a to ten, který hovoří o efektu, kdy instituce dokážou fungovat tak, že sice naplno pracují, ale výsledek jejich činnosti pouze zaměstnává samotnou instituci a navenek nenese žádné ovoce. Tak trochu koncentrovaná marnost. Je to jistě škoda. Čas nám nezbývá na to, abychom se například pokusili pochopit mentalitu našich francouzských kolegů z Unie, kteří vsadili na mladého koně a respektují staršího štolbu. Marine Le Penové („Lepence“) se tedy nepodařilo dotáhnout hattrick překvapivých výsledků (Brexit, americké prezidentské volby) do úspěšného konce. Zorientovat se v myšlenkových postupech Francouzů, kteří mají mnohem složitější migrační situaci a lépe organizovaný a úspěšnější nacionalistický blok, by bylo pro nás prospěšné. Zajímavý pro nás je však i vývoj v USA, na korejském poloostrově nebo ve Skotsku, nemluvě o kauzách za našimi humny, třeba dotační skandál na MŠMT a z něj plynoucí podezíravý pohled na celou oblast sportu. My jsme ale nuceni investovat vlastní energii do pochopení vnitrostátních potíží, které nám servírují nezodpovědní „hoši, co spolu mluví“, s trpkou pachutí předvolebního boje. Mohli a měli bychom si uvědomit, že pokud chceme s politickou kulturou trochu pohnout, tak to asi nepůjde s prezidentem, který při svých projevech volí tempo řeči odpovídající rychlosti myšlenek rodících se v jeho hlavě. Ani s ministrem, který nenechá nikoho domluvit a dokola vysvětluje, že všechno je kampaň a dehonestace. A už vůbec ne s tím, když nám kážou morálku komunisté.