Chybí vůdce a scénář.

Spravedlivé rozhořčení nad současnou situací v české politice je patrně logické. Na jedné straně propaganda stranící současnému establishmentu chrlí informace o tom, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě, a že se máme nejlépe v našich novodobých dějinách, a že vláda navýšila znovu důchody o 900,- Kč. Nemluvě o slevách na vlakovou dopravu a dalších věcech. Na druhou stranu pravda je trochu jiná. Česko je aktuálně desátou, nikoli šestou nejbezpečnější zemí. Ani ne tak vlastní zásluhou, ale především díky umístění uprostřed celkově velmi bezpečné Evropské unie (viz:  GPI 2019). V žebříčku mapujícím kvalitu života (viz Index kvality života) jsme obsadili dvacátou šestou příčku. Každému, kdo si podrobněji prohlédne metodologii výpočtu, však musí být zřejmé, že deset pozic nahoru či dolu je jen otázkou drobné změny v zadání. Navýšení důchodů o avizovaný průměr ve výši 900,- Kč, je třeba rovněž korigovat, protože zákonná valorizace (podle ČSÚ) činí pro rok 2020 nejméně 707,- Kč. Jinými slovy, bavíme se maximálně o dvou stovkách, které se penzistům přidávají však spíše zásluhou ministryně Maláčové, než kohokoli jiného. Nejsou to ale jenom tato „mírně“ upravená čísla, která by ty vnímavější měla probrat z letargie, ale je to i momentální milieu vykazující alarmující znaky. Osoba ministra kultury předkládaná jako středobod současného politického dění je pouhou vějičkou zakrývající vyjednávací postupy našich nejvyšších reprezentantů směřující úplně jiným směrem. Umně zdramatizovaný fight (čti fajt, česky boj) o Jiřího Fajta a Michala Soukupa je dokonalou mlhou, ve které se ztrácí pravý důvod těchto kroků. Tím je snaha o rozkolísání zatím přijatelné rovnováhy trojnožky výkonné, zákonodárné a soudní moci. Jednosměrné vychýlení po vzoru některých sousedních zemí je pro snadno rozpoznatelné ústavní činitele výzvou a současně nutnou podmínkou další politické existence. Tohle vše rozklíčovat asi není nic složitého. Problém je, že právě teď vůbec nikdo nedokáže představit vizi, se kterou by se mohla ztotožnit dosud poměrně pasivní veřejnost. Prostě co bude dál, když? Ani miliarda okamžiků pro cokoli nenahradí absenci viditelného lídra, který srozumitelně, charizmaticky, v několika bodech, představí plán, jak se dostat z morálního marasmu, jak vtisknout laskavou a pochopitelnou tvář každodenní politice a jak hlídat ekonomické parametry tak, abychom nebyli v blízké budoucnosti v neřešitelných potížích.