Čtrnáct dní v Kanadě

Dal jsem si týdenní odstup, abych neměl příliš horkou hlavu a byl konstruktivní, objektivní, přiměřeně kritický, dostatečně laskavý a především subjektivně pravdivý. Dva týdny v Torontu/Mississauze, v patrovém domku, ve čtvrti, kde jsem většinou potkával lidi původem z Asie či z Afriky, byly rozhodně zajímavé a inspirující. Celkový dojem završila návštěva místního Celebration Square, kde probíhaly oslavy 150 let vzniku Konfederace. Velkoryse koncipovaný prostor byl osazen rozměrným pódiem, na kterém bylo možno očekávat koncert folkových skupin, rockových formací, popových hvězdiček, projevy místních politiků a možná představení nějakého soudobého tanečního uskupení. Vše však bylo trochu jinak. Hlavním a prakticky jediným motivem, který provázel program, bylo vychvalování Kanady a Toronta, jako ideálního místa pro život lidí bez rozdílu ras i vyznání. Program obsahoval takřka výhradně etnicky laděná vystoupení malých tanečních souborů, zpěv intervalově překvapivých arabských motivů s rytmickým podkresem, projevy obsahující neustále se opakující sociální klišé, případně výuka salsy, které jsem se v publiku stydlivě osobně účastnil. Celou dobu jsem horečně přemýšlel, jestli mám celkový dojem vnímat jako neodvratný světový trend, nebo jako typickou ukázku kanadského (nejen) přístupu k imigraci obyvatel, či jako varování, kam až to může dojít, když se ekonomicky atraktivní země nedokáže nebo neumí bránit přílivu běženců, uprchlíků, přistěhovalců, migrantů a utečenců. Nepodařilo se mi však mluvit s žádným „obyčejným“ Kanaďanem na toto citlivé téma, tak se musím pokusit udělat závěr sám. V zásadě je prima, když integrace funguje. Ale je to bída, když nefunguje. Myslím, že se dá říct, že stejný recept, respektive stejná terapie nemůže platit pro odlišná prostředí, ve kterých se problematika integrace objevuje. V zemi javorového listu, přesněji javorového sirupu, zkoušejí symbiózu a jakousi formu komensalizmu. Hodně štěstí, Kanado. My zatím nezkoušíme nic.