Jan Masaryk

Mám ve své garáži portrét Jana Masaryka, který jsem podědil po svých prarodičích. Babička a děda chovali k někdejšímu ministru zahraničí nelíčený obdiv a vnímali ho jako člověka, který byl opravdovým vlastencem, a osobou s empatií. V době druhé světové války, i krátce po ní, byl pro ně opěrným bodem v důvěře, že nastávající roky budou dobré.

Občas se u portrétu zastavím a dívám se Janovi do tváře. Fotografie, která je barevně upravena do odstínů hnědé, má příjemnou atmosféru a pan Masaryk na ní vypadá laskavě, přátelsky a zodpovědně a státnicky zároveň. Již více než padesát let ho i já takhle vnímám.

V minulosti se mi několikrát stalo, že vědomosti získané ve škole byly podrobeny těžké zkoušce konfrontací s investigativní životopisnou literaturou. Nejvíc patrné to bylo asi u Karla Hynka Máchy a Boženy Němcové. Byl jsem dohnán k tomu, abych začal vnímat uvedené literáty skrze jejich slabé lidské stránky, jejich sexualitu, jejich naznačené charakterové vlastnosti a rodinný či nerodinný život. To, co jsem se dozvěděl, mě vedlo k tomu, abych jejich dílo vnímal kritičtěji, s niterným odkazem na jejich obyčejnost a jakési lidství. Po těchto zkušenostech jsem přestal podobné knihy číst. Nechtěl jsem přicházet o iluze.

Rád bych si zachoval svůj vlastní pohled na Jana Masaryka. Takový, který jsem získal v době, kdy mi o něm vyprávěli prarodiče. Sice nevím přesně, co je ve filmu, který nedávno získal dvanáct Českých lvů a pojednává o našem bývalém ministru zahraničí, ale nebudu to riskovat. Asi vynechám návštěvu filmu MASARYK.