Kdo vlastně vyhrál letošní eurovolby?

Asi se dá říci, že zvítězilo hnutí ANO, které posílá do Bruselu šest svých poslanců. V zásadě ale vládnoucí koalice získala jen těchto šest mandátů, protože partner z vlády (ČSSD) má čistou nulu. Podpora komunistů má v případě voleb do Evropského parlamentu hodnotu jednoho mandátu. Můžeme zkusit připočítat zisk SPD, v počtu dvou poslanců, ale pořád jsme jenom na devíti. ODS, Piráti, TOP 09 se STANem a KDU-ČSL dají dohromady dvanáct poslanců, tedy čtyři sedminy z české kvóty (21). To je samozřejmě hrubě zavádějící způsob porovnání síly jednotlivých subjektů. Velkou a patrně rozhodující roli hraje to, do jaké frakce se naši poslanci včlení, a to teprve stanoví hodnotu potenciální brizance jejich realizovaných kroků a postupů. Možná důležitější otázkou je, jestli ve volbách do EP uspěli občané, nebo zdali opět sehrál rozhodující roli populizmus a politický marketing, který na dálku vedl ruku hlasujících potřebným směrem. Alarmující je, že nechybělo mnoho a naše zájmy by hájil nechvalně známý pendrekář Zdeněk Ondráček. Tento člen KSČM, dříve KSČ, se na poslední chvíli zviditelnil svou účastí na oslavě pátého výročí vyhlášení samozvané Doněcké lidové republiky. V přítomnosti Denise Pušilina trpělivě vyslechl českou státní hymnu a díky bezmála jedenácti tisícům preferenčních hlasů se málem vtěsnal do poslaneckého křesla v EP. Sice se to nakonec nestalo, ale stejně nemám pocit, že bychom, jako občané, eurovolby vyhráli. Méně než třetina lidí šla k volbám, a to je zjevný nezájem o evropské dění, který v české společnosti trvá již od roku 2004, kdy k urnám přišlo přibližně stejně voličů, jako nyní. Je pravda, že nejméně jedny volby jsou v těchto letech každý rok a je to trochu únavné. Ale chceme-li hrát v půlmiliardovém Babylónu důstojnou roli, musíme tam poslat kvalitní a pečlivě vybrané reprezentanty.