Kolektivní vina

Princip kolektivní viny, či jen kolektivní vina jsou sousloví, která čas od času provázejí debatu, která má buď historický podtext, sociální konotaci, nebo obojí. Nebudu se zabývat věčným tématem kolektivní viny Němců za vznik a průběh druhé světové války, a z ní vyplývající oprávněný nebo neoprávněný odsun Němců z Československa. Nebudu zkoumat ani kolektivní vinu Čechů za formu, jakou byl odsun proveden. Nechystám se ani na rozbor kolektivní či nekolektivní viny Rusů za komunizmus či za anexi Krymu. To, co mě zajímá, je pejorativní vnímání tohoto pojmu, tak často používaného v médiích. Mnohdy je to jen chabý pokus jak zakrýt argumentační nedostatečnost. Nebo neochota přijít věci na kloub.

Jedním z principů konzervatizmu je vnímání národa jako společenské složky, která je jedním ze základních vztahových elementů soužití. Tím je zjednodušeně dáno, že za něco může konkrétní osoba, nebo skupina osob a u něčeho se to prostě určit nedá, ale přesto je třeba viníka nalézt. Je to vlastně dost podobné tomu, když reklamuji zboží v prodejně, která je součástí velkého řetězce. Rozhodně nevnímám osobu, se kterou jednám jako viníka mého problému. V zásadě aplikuji kolektivní vinu, protože nejsem schopen odhalit přímého nešiku, či sabotéra. Staré dobré: "Když se nepřihlásí ten, kdo to udělal, budete po škole všichni.", sice není fér, ale z pozice poškozeného je to pořád přirozenější a účinnější postup, než odmítnutí principu kolektivní viny a rezignace na snahu probudit ve viníkovi špatné svědomí. Z pohledu výchovy jsou rozhodně okamžiky, kdy použití principu kolektivní viny je jedinou cestou k nalezení alespoň zlomku spravedlnosti.

Naše kolektivní vina tedy spíš tkví v tom, že jako relevantní argument přijímáme poukaz na kolektivní vinu vždy, když není možno určit konkrétního viníka a považujeme to za nesprávné. Kolektivně.