Komunikace.

Jednou ze současných manter, používanou napříč celou společností, je omlouvání neúspěchu špatnou komunikací. Mizerně komunikuje vláda, přestože odvádí dobrou práci, nešikovně prezentuje své úsilí a snahu většina politiků či politických stran, ač se upřímně snaží. Ale na nezvládnutou komunikaci je poukazováno i v obecnějším měřítku, například ve firmách, na úřadech, ve školních zařízeních, ve sportovních týmech, v kulturním prostředí, při setkání vlastníků bytových jednotek, prostě skoro všude.

Výraz komunikovat pochází z latiny a jeho základním významem je: spojovat, ve smyslu předávat a přijímat informace. Bylo-li by to pouze o tom, pak se dá říct, že komunikaci zvládáme na výbornou. Informace přenášíme. Stejně tak je akceptujeme a dělíme se o ně. Horší je to s jejich vyhodnocováním, tříděním a dalším nakládání s nimi. Tam je evidentně slabé místo. Dvojnásob to platí u „moderního“ způsobu komunikace, a sice výměny sdělení prostřednictvím sociálních sítí, chatovacích platforem a on-line komentářů k publikovaným článkům a příspěvkům. Setkává se, a na sebe naráží požadavek na absolutní svobodu projevu a společensky žádoucí, blíže nedefinovatelný smysl pro fair play či objektivitu. Je to cenzura versus anarchie? Ne tak úplně. Neustálé upozorňování na něčí neschopnost smysluplně komunikovat je ošidné. Už samotné akcentování subjektivně vnímaného něčího nedostatku je na hraně korektnosti, byť nepochybně splňuje atribut svobodného vyjadřování. Jakákoli tvorba kodexu, ve smyslu třídění informací a posuzování správnosti a vhodnosti jejich toku v sobě obsahuje zárodek cenzury, naproti tomu neexistence takového manuálu umožňuje anarchii. Jako bychom se ocitli v bludném kruhu, který jsme si sami nakreslili a zapomněli z něj vystoupit. Samotná komunikace a její „zvládnutí“ obsahuje problematický normativ, který sám o sobě zabraňuje dosažení kýženého cíle, tedy dovršení cesty informace od poskytovatele k příjemci bez manipulativních aditiv. Jako lidská společnost máme v rukou instrument, se kterým jsme se dosud nenaučili zacházet tak, aby benefity převyšovaly mínusy a ztráty. Přesto musíme, chceme a budeme komunikovat, protože kdybychom tak nečinili, ocitneme se ve vakuu.

Samostatnou kapitolou jsou nechtěné či náhodné souběhy sdělení mající v některých případech tragikomické konsekvence. Neškodným příkladem budiž rozlučková tisková konference ministra Blatného, provázená v titulku bilanční informací o celkovém počtu nakažených a zemřelých. Jakési nenápadné poukázání na účet vystavený za ministrovu činnost. Drobná, chtěná/nechtěná, ale o to symboličtější chyba v komunikaci.