Marné čekání na infrastrukturu.

Cestování přináší cenná poučení i smutná poznání. Například při návratu z Rakouska je prostým pohledem snadno zhodnotitelné, že na naší straně hranic jsou silnice vesměs zanedbanější a v horším stavu, než na té rakouské. Ve směru na Vídeň je po průjezdu Mikulovem vidět, že naše případná dálniční infrastruktura se bude mít na co napojit, ale obráceně to neplatí. Pracovní činnost stavebních dělníků na českém území je patrná jen při opravách na některých úsecích D1. Mnoho kilometrů naší první dálnice je v zoufalém stavu, takže v pravém, drkotavém pruhu jedou jen ti odvážní, kteří se nebojí riskovat akutní ústřel nebo krční blokádu. Výstavba nových dálnic či silnic se nedaří a porovnání rozestavěných či čerstvě otevřených sekcí mluví výrazně v náš neprospěch. Bývalý ministr dopravy Ťok tvrdí, že za jeho čtyři a půl roku dlouhé období v čele ministerstva nebylo možno skoro nic nového otevírat, protože žádné projekty nebyly připraveny a stavební řízení trvá dlouho. Trochu zapomíná, že jeho předchůdcem byl stranický kolega Antonín Prachař, který dopravě a spojům vládl bezmála další rok. Zmíněná délka a forma stavebního řízení jistě mohla doznat změn, protože příslušné Ministerstvo pro místní rozvoj na to mělo také pět let. V rukou ANO je od ledna 2014 a konkrétně ho vedly postupně tři ANO dámy: Jourová, Šlechtová a Dostálová. Možnosti jsou dvě, buď řízení státních úřadů není ve správných rukou, nebo se jedná o neřešitelný problém, na který nestačí ani ti nejschopnější. Nejvhodnější okamžik pro stavební rozmach jsme však již stejně propásli. Vláda už bojuje se zhoršenou ekonomickou situací a schodek bilance rozpočtu za první čtvrtletí vylepšuje vysátím privatizačního účtu (18 miliard). Angažování Vladimíra KREMLíka na pozici nového ministra dopravy nerozporuje ani Vojtěch Filip, ani prezident Zeman. O důvod víc k opatrnosti. Ještě si asi počkáme.