Naděje na dožití.

Penzijní věk neboli věk odchodu do důchodu se má vázat na „naději dožití“. Co je možné si představit pod poměrně obecnou formulací rozhodující o závěrečné etapě života každého občana? Významově jde o něco nejistého, co nemusí rozhodně nastat a přihodí se jen s určitou mírou pravděpodobnosti. Jde o naději, a už samotné to slovo naznačuje, že možná ano, ale spíš ne. Předpokládám, že podkladem pro takový údaj bude propracovaná matematická metoda, která vyloučí všechny zkreslující aspekty, jako například přírodní katastrofu, pandemii (epidemii), exodus, nebo naopak vynález léku prodlužujícího život jen určité skupině občanů, apod. Ale proměnných je hodně a vedlejších vlivů ještě více. Evidentně jde o třaskavé téma, když se k němu vyjadřují stálice české politické scény. Podle demografa Tomáše Fialy z Vysoké školy ekonomické neexistuje zcela jednoznačná definice. „Záleží na tom, zda zdraví definujeme jako absenci nějaké chronické nemoci či zda tím rozumíme omezení běžných aktivit. Na rozdíl od úmrtnosti je zdravotní stav v populaci posuzován pouze na základě výběrového šetření,“ poukazuje. Věk odchodu do důchodu a parametry podle kterých se stanovuje, jsou příhodným materiálem pro odborářské lídry s politickými ambicemi.„Český zaměstnanec odpracuje v průměru proti německému o jedenáct let více. Má tak daleko větší riziko zhoršení zdravotního stavu v dřívějším věku,“ upozorňuje Josef Středula. Konstrukce provázání věku, ve kterém je možné bez sankcí započít kariéru penzisty, s nadějí na dožití byla ukotvena již před rokem 2016. Později však byla zrušena. Nyní se vrací v plné síle a s novou optikou. Pro účely urgentní, nutné a nezbytné revize penzijního systému se zdá jako vhodnější volit formulaci naděje na dožití ve zdraví než je dožití. Je to korektnější vůči občanům, následným abonentům sociálního systému. Jak však nastavit ekonomicky realistický vztah mezi protichůdnými veličinami? To nikdo z diskutujících neřeší, protože se jedná o politicky citlivé a patrně nevděčné téma.