Někdo se snad najde.

Psát dnes o něčem, co se netýká Covidu 19, se zdá skoro nepatřičné. Několikrát jsem zkušebně pustil televizní zpravodajský kanál v různých časech a čekal jsem, jak dlouho bude trvat, než uslyším slovo koronavirus nebo rouška. Myslím, že prakticky ve všech případech to bylo okamžitě, záhy, neprodleně nebo hned. Jednou to bylo vzápětí a jednou jedinkrát to bylo o něco později. Virová nákaza je téma, které postupně ničí hospodářství méně ekonomicky gramotných zemí s tím, že s sebou do propasti stahuje i ty, které mají alespoň trochu fungující recept. Problematika viru nás  deptá i mentálně a vlastně nikdo nás nebrání. Je zvláštní jak snadno se život na zeměkouli od základu změní a osudy miliard lidí se scvrknou do jednoho tématu, kterým je hrozba onemocnění chorobou, která má loňské datum. Denně se dozvídáme o nových či změněných opatřeních, které nás mají ochránit před nákazou.  Do duše se nám však pomalu vkrádají pochybnosti, zda se pokyny opírají o analýzu spolehlivých dat, zda nejsou navrhované postupy pouze reakcí na tlak části veřejnosti vyvolaný mailovými apely, či zda dokonce nejde jen o prosté kopie nařízení, které používají  jinde ve světě bůh ví proč. To, co však prostupuje společností zcela viditelně je smutek, skepse, obava, deprese a odevzdanost. Jsem si jist, že je povinností současných politiků probudit v občanech optimismus, víru v budoucnost, touhu a vášeň. A formulovat osobní odpovědnost každého z nás, třeba slovy:  „Budu se chovat zodpovědně, ale nikdo mě nedonutí chovat se tak, abych poškozoval duševní zdraví svoje nebo kohokoli jiného, případně týral a obtěžoval sebe a svoje okolí.“ Těžko hledám na veřejné scéně někoho, kdo by se této objednávky ujal, ale pevně věřím, že se někdo najde.

obrázek: čtyři pilíře mentálního zdraví podle codeoflife.cz