Několik zklamání a pár jiskřiček naděje.

Samozřejmě je poměrně smutné, že po historických zkušenostech, které jsme jako národ načerpali za bezmála čtyřicet dva let komunistické vlády, jsme postaveni před prezidentskou volbu, ve které proti sobě stojí dva bývalí komunisté. Dokonce i trochu chápu ty, kteří svou lenost a pohodlnost maskují argumentem, že si vlastně nemohou vybrat, protože nechtějí dát hlas někomu, kdo z kariérních důvodů vstoupil do organizace (KSČ, SSM), která legitimizovala režim s diktátorským puncem. Přesto dám přednost občanské aktivitě a do urny vhodím lístek se jménem kandidáta, kterého považuji za více poučeného z vlastních přešlapů. Je to sice už třetina století, která uplynula od společenských a politických změn v naší zemi, ale ani zdaleka jsme nesetřásli dědictví, které nás provází. Útěchou nám budiž fakt, že Němci pracují na vlastní destigmatizaci již sedmdesát osm let, a stále z toho nejsou úplně venku. Mohli jsme očekávat, že se stíny na profilech adeptů na hradní angažmá objeví. A objevily. Ale asi největším zklamáním je nenávistná atmosféra, která řízeně i spontánně prostupuje veřejným prostorem a provází ji stupňující se napětí, stress a deprese. Jako bychom neměli dost starostí s environmentálními, ekonomickými a zdravotními těžkostmi, tak si ještě přihodíme něco dalšího. Jiskřičky naděje na lepší mezilidské vztahy tryskají snad jen z toho, že záhy bude po volbách a to jednoduché, ohlupující téma zdánlivě objektivního spolurozhodování o osudu nás všech se objeví až zase za nějaký čas. V jiné době a snad v příjemnější podobě.

foto: citarny.com