Nováčci na Mariánském náměstí.

Zdeněk Hřib je novým primátorem české metropole. Třetím nepražským v pořadí, po Adrianě Krnáčové a Tomáši Hudečkovi. Rozhodnutí vyslat do čela města piráta vzešlo ze zdánlivě konsensuálních jednání trojice politických uskupení, které se umístily na druhém až čtvrtém místě v říjnových komunálních volbách. Všechny tyto subjekty vykazují některé poněkud zneklidňující znaky. Patrné je to především v aktuálním období, kdy Praha potřebuje silný, kvalifikovaný a hlavně soudržný kolektiv praktiků, kteří bez velkého váhání naolejují prorezlý magistrátní mechanizmus a s rezignací na osobní ambice vrátí Pražanům důvěru ve vedení města. Co si myslet o pirátech, kteří nemají v pražské komunální politice příliš mnoho použitelných zkušeností a přitom urputně trvají na primátorském řetězu? Ignorují riziko syndromu opuštěných vládců a na kapitánský můstek překotně instalují jednoho ze svých mediálně neostřílených korzárů. Jak se dívat na nový subjekt Praha sobě s trochu podbízivým názvem, patrně motivovaným nedávno vědecky zpochybněným systémem financování výstavby Národního divadla v Praze? Jedná se o jistě dobře připravený projekt, který vnímá jedinečnost příležitosti, která se naskýtá. To však právě může být paradoxně hlavní překážkou úspěšné mise, která vyžaduje něco jiného, než jen ambice. Spojené síly s uhrančivou zkratkou v podobě dvou stejnopísmenných iniciál jsou sdružením více subjektů. Nomen omen. Je však moudré vkládat velké naděje do politické strany, které zbyla poslední bašta (Praha) k obraně ztracených pozic v celostátní politice? Jak hodnotit signál, který vyslali lídři svých stran tím, že buď budou primátory, nebo se vůbec vedení města nezúčastní? Je to ješitné ultimátum nebo státnický nadhled? Přes veškeré pochyby, je korektní nechat novou pražskou reprezentaci ukázat, co umí. Období do konce ledna 2019 by mohlo stačit na to, abychom poznali, zda na Mariánském náměstí funguje jednotně veslující galéra nebo parta topících se neplavců.