Od hymny k hymně.

Psal se rok 1996. Byl konec června, a já seděl v letadle s operní pěvkyní Dagmar Peckovou a její tehdejší manažerkou Janou. Letěli jsme společně na fotbalové finále Mistrovství Evropy 1996 mezi Českou republikou a Německem. Tomu předcházel telefonát, ve kterém jsem odpověděl kladně na otázku, zda se hodí, aby populární operní diva zpívala českou hymnu před fotbalovým zápasem, na kterém se očekává návštěva nějakých šedesáti až sedmdesáti tisíc diváků. Zážitek a účinek předčil očekávání a dodnes všichni vzpomínáme na elektrizující atmosféru, která na stadiónu zavládla, když se ozval zpěv monumentálně se klenoucí „Kde domov můj“ á capella. Finále jsme sice prohráli v nastavení, ale věřím, že mimo jiné i živě zpívaná česká hymna hnala tehdy české fotbalisty dopředu za co nejlepším výkonem.

Duben 2018. Já stojím v cca dvacetitisícovém davu na Václavském náměstí. Dozvídám se z úst moderátora akce „Milion chvilek pro demokracii“, že na závěr setkání těch, kteří by rádi, aby nedocházelo k ohýbání demokratických a ústavních principů v naší zemi, zazní česká hymna v podání Dagmar Peckové. S neklidnou zvědavostí čekám na první tóny a pocity, které to ve mně evokuje. Nejen samotná Škroupova a Tylova píseň, ale zejména vroucné a současně dramatické podání skladby zpěvaččiným mezzosopránem zase fungují. Řada lidí se přidává a vzniklý chorál vzbuzuje víru, že vše se v dobré obrátí a že máme dost síly na to, abychom dokázali rozeznat, co ještě můžeme tolerovat, a co už opravdu nesmíme připustit.

Jenom ten rozdíl v počtu účastníků mě trochu zneklidňuje. Fotbal mám celkem rád, ale hlídání demokracie považuji za důležitější.