Osmičky

2018. Rok, ve kterém se toho zatím hodně stalo, ale jen málo z toho, co bychom si opravdu přáli. Přitom se jedná o tak symbolický letopočet, který přímo volá po velkých slovech a ještě větších činech.

V roce 1918, tedy před sto lety, vznikla Republika Československá. Byl to začátek našich moderních dějin.

Rok 1938 znamenal konec první republiky a prostřednictvím Mnichovské dohody i poznání, že se jako národ musíme spoléhat především sami na sebe.

Únor roku 1948 ukončil komunistickým převratem krátké poválečné nadechnutí a zahájil mnohaletý ekonomický, politický, kulturní a morální zmar.

Padesát let po vzniku republiky, v srpnu 1968, jsme byli bezprecedentně vojensky napadeni armádami pěti zemí. Anexe či protektorátní uspořádání, které následovalo po tzv. Pražském jaru, uvrhlo tehdejší ČSSR zpět do nesvobody.

Rok zpoždění znamenal, že svržení komunistické diktatury a nastolení demokratického režimu máme v kalendáři spojeny s rokem 1989 a nikoli s rokem 1988.

V roce 1998, na Zimních olympijských hrách v Naganu, vybojovali čeští hokejisté zlaté medaile v turnaji století. Sport tehdy potvrdil schopnost Čechů vlastenecky se stmelit.

2018. Rok, ve kterém se zatím nic státotvorného nestalo. Mnoho měsíců jsme měli vládu bez důvěry a teď ji máme jen díky „velkorysosti“ komunistů a špatnému odhadu sociálních demokratů. Fungování státní správy a běžných institucí se nelepší, spíše naopak. Termíny se nedodržují, sliby se neplní, atmosféra mezi lidmi se nezlepšuje, Občanská společnost nevyužívá základní principy demokracie k prosazení celospolečenských zájmů. Kromě jiného se nedaří zkrátit dobu řízení pro zahájení staveb. Proto nemáme dostatek bytů pro mladé lidi, nová sportoviště pro děti a mládež, nepřibývají nám kilometry dálnic a vlaky se dál loudají krajem.

Zatím tedy letos nic, a to jsem na ten letopočet hodně spoléhal. Není dobrý nápad čekat na rok 2028, máme ještě pár měsíců v tomto roce. Třeba se urodí.