Osobní lockdown.

Máme zase nový anglicismus, který se začal hojně objevovat v médiích, navíc v apelu českých vědců bleskově obohacený o zpřesňující adjektivum. Anglický termín lockdown se dá přeložit jako izolování či úplné uzavření určitého prostoru. Osobní znamená osobní. Odhlédneme-li od vtipné lidové tvořivosti, která navrhuje vysvětlení výrazu lockdown ve vztahu k hlavě státu tak, že, dá-li si pan president lok kořalky, je vzápětí down, máme k dispozici čerstvý termín, který bohužel umožňuje méně se zabývat obsahem a více formou. Ilustrací lockdownu (skloňování se mi opravdu příčí) může být úterní vystoupení pana Prymuly podpořené osmičkou komparsistů, zřejmě nosičů rakve, scénáristy a režisérem vsazené do kulis připomínajících kremační síň. Dojem pohřbu dokreslovaly vážné pohledy očí nad rouškami skrývajícími obličeje, pochmurné osvětlení a tón hlasu smutečního řečníka. Celkové vyznění projevu bylo spíše deprimující a ponuré, ač mělo být burcující, motivační a aktivující. Výsledkem snažení měla být nepochybně poučená veřejnost aplikující s pochopením všechna nařízení, opatření a doporučení. Občanská společnost dodržující zákazy, restrikce a omezení. Většího efektu se dalo jistě dosáhnout pomocí kombinace povzbudivého úsměvu a vrásek na čele. Alespoň náznak toho, že když teď obětujeme kus svého komfortu, odměnou nám může být zasloužený návrat k normálu. Prostě trochu naděje. Bylo by ale nutné alespoň na okamžik odložit roušku, ukázat lidskou tvář a oprostit se od vojenského přístupu. Dát průchod přirozené empatii. Hned v následujících hodinách pan ministr potvrdil svou necitlivost reakcí na nevinnou otázku týkající se jeho vojenské hodnosti v tom smyslu, že „vojna byla pro něho prospěšná a mladým mužům by rovněž prospěla“. Tento anachronismus jen potvrzuje zmatenost, která je bývalým důstojníkům lidově demokratické armády vlastní. Tvrzení, že prezenční vojenský život spojený s buzerací, šikanou a samoúčelným drilem, tak jak ho známe z doby komunismu, je prospěšný, je neobhajitelné.

Je škoda, že nepovedené aranžmá projevu pana Prymuly zhatilo možnost adresovat důležité detaily těm, kteří by jim měli především naslouchat. Ale stejně tak výzva multioborového panelu vědců k osobnímu lockdownu, zaštítěná rektorem ČVUT Vojtěchem Petráčkem, poněkud míjí své zamýšlené poslání. Je jen manifestem strachu, chmur a děsu, který neprovází ani špetka naděje v lepší příští. Závěr deklarace, vypointovaný použitím nevhodné floskule o „ruské ruletě“, činí ze zřejmě dobře míněného pokusu o shrnutí informací, statistických údajů a všeobecně známých doporučení prázdné akademické klišé. Vyděšení lidé dělají vyděšené věci. A mezi ně rozumná verze „osobního lockdownu“ nepatří.