Parkování osobních aut jako symbol současné společnosti.

V Praze je už takřka jedno zaregistrované auto na jednoho obyvatele. S tím jednoznačně nikdo v minulosti nepočítal. Samozřejmě jsme nepočítali s celou řadou jiných věcí, například, že bude jednodušší mít mobilní telefon než pevnou linku nebo že nebudeme potřebovat encyklopedie, protože všechno najdeme na internetu. Řada problémů se řeší sama, stačí jen počkat a ono to nějak dopadne. U některých záležitostí to však evidentně neplatí. Automobily jsou poměrně velké věci, které se pohybují po ulicích, silnicích nebo jsou v garážích a na parkovištích. Není možné si je vzít domů, když náhodou na ulici není místo, ani si je strčit do tašky nebo do kapsy. Ani to však není žádná žhavá novinka. Auty se jezdí více než sto let a nejméně třicet let jsou problémy s parkováním. Pro některé domácnosti, které bydlí v pronajatém bytě, je auto hlavním hmotným majetkem, které jim společnost umožnila si pořídit a přirozeně jim na svém majetku záleží.

Praha svým nesystémovým, laxním a alibistickým přístupem k řešení problematiky parkování překonává nejhorší možné představy. Vytlačování zaparkovaných aut z jedné městské části do druhé, posunování v rámci oblastí zřízením zón organicky spojené s aktivitou policie, která v nočních hodinách pokutuje zoufalé řidiče - rezidenty, kteří po večerním návratu domů nedokážou najít parkovací místo ani dvě stanice tramvají od domu, a tak parkují tam, kde nemají. Nemluvě o problematice firemních aut, nákladních aut a vozů se zahraniční SPZ.

Pokud by v Praze vznikla politická strana nespokojených majitelů aut, kteří by dokázali navrhnout funkční systém parkování v celém hlavním městě jako svůj jediný bod volebního programu, myslím, že by snadno získali pro svého kandidáta senátorské křeslo. Například v Praze 10. Mohlo by na to stačit takových osm, devět tisíc hlasů. A tolik zoufalých, naštvaných a rozezlených řidičů v Praze 10 určitě je.