Piráti, Starostové, SPD, Realisté nebo Zelení?

Není snadné se rozhodnout, které z menších politických stran dát svůj hlas v nadcházejících volbách. Tedy za předpokladu, že nevložíme svou důvěru v ty velké, bezmála jistou účast v parlamentu mající formace, jako jsou Ano, Sociální demokraté, ODS, Komunisti, KDÚ-ČSL nebo Top09. Číst volební programy zřejmě nemá cenu, a to hned ze dvou důvodů. Jeden z nich je ten, že porovnávat kvalitu outsourcovanými experty sepsaných slohových cvičení je ztráta času. Druhý důležitý důvod je, že sliby adeptů zajištěného pravidelného měsíčního příjmu, pokrývajícího náklady na hypotéky, půjčky a leasingy, nestojí za zlámanou grešli. Lidský mozek zřejmě není schopen zvládnout proces hledání vhodného kandidáta na poslance, aniž by rezignoval na prostou pravdu, a sice že vlastně nikdo není vhodný. Proč vlastně? Patrně z toho důvodu, že do parlamentní politiky je možné vstoupit prakticky výhradně po morálním klystýru a rezignaci na dobré mravy. I když, na druhou stranu, je možné to pojmout tak, že politika je svébytnou disciplínou, která má své osobité kádrové předpoklady a může jí provozovat pouze individualita splňující určitá kritéria. Vychází z toho, že jít k volbám a volit podle svého svědomí má smysl, přestože výběr je omezen na: dobré, nepříliš dobré, špatné a velmi špatné. Pokud zvolíme to dobré, tak ač je to podle školního známkování pouze za tři, alespoň to není to špatné.