Politická nejistota.

Nejprve britské volby a vzápětí poté francouzské volby. Když 22. května oznámil premiér Rishi Sunak, že volby do dolní sněmovny britského parlamentu se uskuteční 4. července 2024, bylo to překvapení. Všeobecně se očekával spíše podzimní termín a čas pro vytvoření promyšlených předvolebních kampaní byl mimořádně krátký. Po vyhlášení výsledků voleb do Evropského parlamentu nečekaně rozpustil president Emanuel Macron francouzský parlament a vyhlásil předčasné volby rovněž na velmi brzký termín, a to na začátek července. Ani v tomto případě se určitě nejednalo o očekávaný a snadno předvídatelný krok. To, že dvě ze tří největších evropských mocností udělaly prakticky stejnou věc a načasovaly ji do identického období, je z evropského pohledu jistě poněkud rizikový scénář, který může přivodit politickou nestabilitu v širším rozsahu. Již mnohokrát jsme byli svědky překvapení, kdy se poměrně jasně hovořící průzkumy veřejných preferencí nenaplnily a státy byly postaveny před nesnadné úkoly, jejichž řešení nebylo úplně nasnadě. Pokud v tom byla některá země osamocena, velké nebezpečí nehrozilo. Tady ale jde o bezmála sto čtyřicet miliónů občanů, kteří se mohou ocitnout v jakési politické nejistotě. A není důležité, že jen jedna z uvedených zemí je členem Evropské unie.  Možná právě naopak je to důkaz křížem krážem se šířící nákazy. Když ještě uvážíme, co se bude odehrávat za oceánem před pátým listopadem (i po něm) tohoto roku, už to skoro vypadá na epidemii nejistoty, která se do široka rozpíná, ať už jako důsledek hybridní války, průvodní znak nezvládnuté masové komunikace na sociálních sítích, nebo zčásti oprávněný trpký pocit z převládající nespravedlnosti a výrazné nerovnosti osudů jednotlivců či národů. Stále ještě se nemusí stát vlastně skoro nic. Evropský parlament bude fungovat dál přibližně stejným způsobem a nově vzniklá, poněkud podezřelá frakce Patrioti pro Evropu prosadí obligátních 0,8 procenta svých návrhů. Keir Starmer zvládne kocovinu z epické výhry a zhlédne se v tom lepším ze svých předchůdců Tonym Blairovi a Gordonu Brownovi ke zvládnutí důsledků brexitu a inflační krize. No a Francie je prostě Francie. Macron, Melenchon a Le Pen by měli v zájmu své země použít konstruktivnější instrumenty, ale asi se tak nestane. Pokud tedy politická nejistota v naší části světa přetrvá, budeme s nadějí sledovat Američany, jak se vypořádají s nutností a potřebou postavit do svého čela respektu hodnou osobu, která bude odpovědně plnit svou historicky definovanou úlohu. Pokud se tak úspěšně stane, tak i v evropské politice bude klidněji a jistěji.