Pro sebe.

„Teď už máme, co jsme chtěli.“, zpívá se v jedné z budovatelských písní (Budujeme, 1946). Mimochodem, autorem tohoto textu, na hudbu Václava Dobiáše, je jeden z výrazných, rozporuplných, ale přesto uznávaných básníků František Halas. Zřejmě opravdu máme, co nám náleží, co odpovídá našim postojům k veřejnému prostoru a naší aktivitě ve věcech obecných. Zdá se, že asi třetinu populace politický vývoj v naší zemi nezajímá vůbec, a ze zbytku si dobrá polovina tvoří názory na základě jednoduchých myšlenkových konstrukcí, opírajících se více méně o sdílené dojmy, mediální zkratky a bulíky navěšené na nose. Na tom jistě není nic neobvyklého. Mnoho zemí, které si historicky prošly několika totalitami, disponuje podobným elektorátem. Jenže někteří z nás čekali, že budeme lepší, že se nám tahle katarze vyhne. Že prostě naše společnost nebude dělat strategické chyby, protože jich má za sebou už dost a dost. Evidentně opak je pravdou. Ten, kdo dělá chyby, je v budoucnu klidně opakuje. A to prostě proto, že umí dělat chyby, naučil se to, nebojí se toho, a je na ně vlastně zvyklý. Nám, vyjádřeno neexistujícím koeficientem občanského vědomí, nevadí, že v jednom z důležitých parlamentních výborů usedne ve vedoucí pozici bývalý aktivní nomenklaturní policajt - mlátička, že etika a fair play se v české politice nejen nenosí, ale nikdo o ní ani nemluví, že u nás zdomácňují fašizující tendence, a že s apelem na morálku přicházejí skalní komunisté, ruku v ruce s nacionalisty. Karel Kryl se v hrobě obrací.

František Halas nám nadčasově radí, jak se k tomu postavit: „…republika práce je, tomu čest, kdo nezahálí, ten je její naděje.“ Později v textu dodává: „…dnes děláme pro sebe.“. Tváří se to jako starobylá verze současných babišovských proklamací, ale je to vlastně pravda. To, co děláme, skutečně děláme pro sebe a výsledky tomu odpovídají. Trochu patosu snad neuškodí, když už stejně musíme absolvovat školení v podobě dokola opakovaných „bonmotů“ přicházejících z Hradu.

Na fotografii je František Halas, český básník.