Rohlíkem.

Další díl nekonečného volebního seriálu je v plné přípravě. Scénáristé vymýšlejí zápletky, režiséři se svými asistenty organizují castingy a finanční manažeři dávají dohromady rozpočty tak, aby bylo na všechno, co může zajistit úspěch. Jsme zvyklí na tenhle opakovaný spektákl a postupně nám začalo být jedno, že jeho mnohaměsíční trvání nese spoustu vizuálního smogu, vodopády bezobsažných prohlášení a volebních programy plné nerealistických slibů. K tomu všemu hory nevkusu, bizarností a hnusu. Zabere to hodně času se z toho všeho oklepat a vzápětí je třeba čelit dalšímu náporu, a po něm zase dalšímu.

Jde to však jinak? Možná ne, ale pokud ano, jak? Jestliže je možné brát zastupitelskou demokracii jako systém, který přes veškeré nedokonalosti je jedním z mála, který v principu obsahuje toleranci, spravedlnost a porozumění, není rozumné připouštět jiný způsob formování společenského managementu. Tím, že lidská společnost je celkem pochopitelně a logicky sestavena z lidí, jsou dány limity, které řadu dobrých nápadů, postupů a řešení odsuzují k zániku ještě před tím, než se je kdokoliv pokusí aplikovat. A dojde-li přesto k realizaci některých z nich, končí to nevyhnutelně katastrofou. Je tedy nezbytné tolerovat veškerou tu zlobu, nenávist, lhaní, osočování a aroganci, které provázejí předvolební období? Zdá se, že ano, jen je nutné nesklouznout k laxnosti a pasivitě ve chvíli, kdy lze přidat nepatrné zrnko, pouhý zlomek osobní statečnosti na jednu, osobně vybranou misku vah. Je nutné a správné jít k volbám. Projevit svůj názor. Následně cítit a plně vnímat spoluodpovědnost za vývoj v naší společnosti, v naší zemi. A také mluvit s ostatními, vyslechnout jiné názory, naučit se formulovat vlastní pohledy na svět a život a nenechat se opít rohlíkem. Ani jiným druhem pečiva.