Je to trochu zvláštní pocit být v cizí zemi teď, kdy u nás doma (tím je myšleno jak v Čechách, tak i v Evropské unii) se vede urputná polemika o vhodnosti či nebezpečnosti cestování. Intenzivně se diskutuje o možnosti zavřít hranice jednotlivých členských zemí tak, aby nebylo možné volně migrovat navzdory v normálních časech platnému institutu svobody pohybu. Dokonce padají návrhy na zákazy vycházení v různých režimech a za příklad je dáván Izrael, kde velmi přísné restrikce přinesly zlepšení statisticky sledovaných čísel. V mém momentálním působišti, ve švédském Karlstadu, to vypadá trochu jinak než u nás. Všechno, včetně restaurací, obchodů a posiloven je otevřené. Bledé severské obličeje nejsou zakryté rouškami, zato je vidět přirozená snaha dodržovat mírný odstup od cizích lidí. Mimoděk nám tento trend potvrdil redaktor švédského rozhlasu, který nás při pořizování dokumentární fotografie pro účely rádiového streamu požádal o alespoň metrový rozestup, abychom byli dobrým příkladem pro veřejnost. Dezinfekce je všudypřítomná a tištěné instrukce s obrázky obohatily výlohy, nástěnky a vstupní dveře nejrůznějších provozů. Švédsko vůbec pojalo řešení pandemie po svém a dlouhodobě jinak než my. Přes evidentní chyby, mezi které místní odpovědné osoby počítají především nedostatečnou ochranu zdraví nejvíce ohrožených skupin občanů na počátku pandemického stavu, se Švédové a vůbec Skandinávci snaží, aby nedošlo k destrukci ekonomiky, a aby se současný život co nejvíce podobal tomu běžnému, jak ho znají. Porovnání s Českou republikou se sice nabízí, zejména z důvodu skoro shodného počtu obyvatel obou zemí, ale protože statistické podklady se mohou nastavením parametrů různit, není takovýto postup dobrým nápadem. Ani hledání rozdílů a podobností. Není to totiž soutěž. Chceme a můžeme vyhrát všichni. My i Švédové. A nikdo nemusí neprohrát.